Říjen 2012

NĚCO JE ZŘEJMĚ OPRAVDU MOC ŠPATNĚ, KDYŽ

23. října 2012 v 14:03



na takovýto blog z dnešního rána
se v komentářích neobjevila jediná odpověď.

Jistě, o žádné hlášky se v něm nejednalo. Koho by cosi takového taky zajímalo, že? Holka se v něm nevytahovala. Ale taky naplano neplácala. Taky cecky nikomu nevystrkovala. Teda prdel a jazyk třeba, tak to teda jo. Ale kreténům, co se sem docházejí exhibovat, tak taková hovádka si opravdu nic jinšího nezaslouží. Nežli vynadání a pohrdání, správně jim to ráno napsala.

Je to tu celkově hodně špatný, souhlasím.

Zatímco jiní tady budou stejně a stokrát opakovaně kecat pořád dál.



VYROBIT NĚCO OHROMNÉHO, COSI JAKO KŘIŽNÍK, NEBO TAK...

19. října 2012 v 10:49



> Od: "Patková Hana" <Hana.Patkova@smalt.synot.cz>
> Datum: 16.10.2012 10:27
> Předmět: cedule
>
Dobrý den, pane Lojkásku,
Vaše smaltovaná cedule je hotová, můžete si přijet.
Expedice je po-pá od 6.00 do 14.00 hodin
S pozdravem / Mit freundlichen Grüßen
Bc. Hana Patková
Verkauf und Marketing

Zřejmě 13. září někdy po třetí hodině ranní mi naskočil dotyčný nápad se slovem PARADICTUM vyvedeným na reklamní tabuli, za měsíc a pár dní, předevčírem 17. října, jsem si ji dopoledne v Tupesích u slováckého Starého Města čerstvě novou v tamní smaltovně vyzvednul, stavba stejně železné letadlové lodě trvává o dlouhé měsíce déle, škoda, že prozatím žádnou takovou nenazvali Paradictum, měl bych i se svým sémantickým pokusem zajištěno místo v dějinách dřív.


O tabulce samé nesvedu nic víc napsat, slogan v prvorepublikovém stylu je snad srozumitelný všem, sloužil k nabídce jakéhosi zboží, třeba pastilek k odkašlávání vyrobených místním lékárníkem z bobulek černého bezu - ale stejně tak by rým mohl souviset i s nějakým dobovým vynálezem nebo výrobkem hmotitějším, třeba s motocyklem, kapesním polním dělem střílejícím broky z antihmoty nebo parníkem městské výletní paroplavby. Též i komornějším rádiopřijímačem se zeleným magickým okem obloženým ebenem, a schopným naladit všechny vysílače světa včetně i těch potápějích se lodí nebo ztroskotalých vzducholodí, třebas se i ve zdejších dnešních časech zcela bez invence najde kdosi, kdo tohoto slova jako názvu čehosi věcně, výrobně či obchodně konktrétního použije, paradiktum, napsal jsem si pro jistotu, dobře pro takovéto účely vypadá i zní.
Paradiktum je cosi, co je unášeno a nebo pluje, paradiktum v sobě nese jakýsi vzkaz.
Nebo, dokonce, paradiktum je možná onen osudový vzkaz sám...

Slova, která vyhlížíme, čekáme...



KATHMANDU, Nepal - Seorang biarawati Budha diperkosa oleh lima orang di sebuah bus menghadapi pengucilan dari kehidupan agamanya. "Para diktum agama membutuhkan biarawati menjadi perawan. Jadi, akan sulit untuk membawanya kembali," kata presiden Nepal, Tamang Ghedung Yonjan Kumar, dalam sebuah artikel di Nepal Media Republik. "Tapi kami akan melobi untuk kembali sebagai ini adalah peristiwa yang unik."

"Para diktum agama membutuhkan biarawati menjadi perawan.
"The religious diktum nuns need to be virgins.
"Náboženské diktum Jeptišky musí být panny.

Tolik paradiktální zpráva získaná tentokrát ze včerejší původní internetové malajštiny...





CO VZNIKNE, KDYŽ SE ALKOHOLICKÝ NÁPOJ POJME KONCEPTUÁLNĚ

18. října 2012 v 10:34



[30.09.2012, 06:02]
Chuti nemaja,
pár slz paradiktýnky
přilej do čaja!


> Od: "paradikta" <paradiktynka@centrum.cz>
> Datum: 30.09.2012 07:56
> Předmět: Věc: definitivní objednávka tupeského hrnku.
>
Jsem opět tady, milá paní Valentová.

Chuti nemaja,
pár slz paradiktýnky
přilej do čaja!

V jaké kompozici se tento nápis rozhodnete na hrnek napsat, je už na vás - podstatné je, abyste k nápisu připojila i ukázky typického tupeského keramického ornamentálního zvyku - aby vše ve výsledku vypadalo jako autenticky vyrobené před více nežli 100 lety, za starého pana Úředníčka. Nebo dřív.
Slova nechte, jak jsou, využila jsem starojaponskou veršovou formu haiku, kterou transponuji do jiného jazykového prostředí/kontextu.
Jen ještě k termínu dokončení: za hruba 3 týdny mám do Tupes dojet kvůli něčemu jinému: zadali jsme si tam ve smaltovně vyrobit kovovou cedulku, též reminiscenci s využitím slova paradiktum.
Takže bych si ty práce vyzvedla jednou cestou.
Děkuji vám za každou vaši související příští laskavost.
Zdravím.
Pavla.

> Komu: paradikta <paradiktynka@centrum.cz>
> Datum: 09.10.2012 14:00
> Předmět: Re: Dobrý den, milá paní Valentová, tupesská keramičko:
>
Dobrý den, hrnek už je hotový, cena je 140,--Kč
S pozdravem
Miroslava Valentová

Včera, 17. října, jsem si tedy pro hotový už hrnek do Tupes ze Starého Města od rychlíku pěšky vyšel, v mlze, která padla na jednom metru na celý kraj už za Napajedly, jsem nevysoko v polích na Starým Městem zabloudil, nikdy bych nevěřil, že se to někomu takhle blízko od civilizace může stát, ale díky za zkušenost.
Vyjel jsem a jel vlaky v naprostém klidu, počasí krásné, úplně bez zájmu okolí sám, nikdo mě ničím neotravoval - za Napajedly během jednoho metru padla ovšem na krajinu hustá mlha. V ní ve Starém Městě vyrazil na Zlechov, cestou, kterou jsem šel loni, minul však, mlhou dezorientován, odbočku na cyklostesku a vyrazil po betónce vzhůru mezi dvěma kukuřičnými lány, již sice zesečenými, ale pro člověka v sandálech stejně neprostupnými, kdybych se rozhodl odbočit kolmo doleva. Nakonec po kilometru se proti mně vynořil člověk s loveckým psem a jako v nějakém podobenství o poutníkovi a smrti mě v té mlze poslal nazpátek. Před Zlechovem se ke mně přidal člověk na kole, sesedl a šel se mnou pěšky, vedl mě znalý, nic dalšího jsem neminul. Cestou pak už samotnému se mi na konci Zlechova připomenul sám člověk, s nímž jsem na jaře cestoval vlakem, taky kameník Laďa z předloňského velehradského hřbitova, který jel zrovna kolem v otřískané škodovce.
Ve smaltárně jsem potom pořídil skvěle, odnášel si tabulku. Pak jsem vyrazil za paní Valentovou pro hrnek. Cestou vešel v muzeu mezi 2 malérečky, těm jsem slíbil poslat triprosopta na vzor. U paní Valentové o dva domky dál jsem uspěl s hrnkem.
Ten zážitek s postavou vynořivší se postupně z mlhy asi tak o sedmdesát metrů výše byl hodně zajímavý, zejména v tom, jak jsem si jej ve chvílích dění v hlavě průběžně popisoval.
Už chvíli jsem jistotojistě věděl, že jdu špatně, přesto sem šlapal neváhaje vzhůru, předpokládaje, že někde dál z této cesty musí být odbočka vlevo, po níž vkročím do Zlechova, a nebo již dál do Tupes, snad zrovna u té míněné smaltárny, těšil jsem se ve stále více mne znejisťující umanutosti.

Muž nahoře v mlze se vynořil nejdřív jako jakýsí od listí opadalý strom, vždyť tvarem podobnou třešen jsem již minul dole na rozcestí, pak se mi zdál stále více být tomu oživlému nadrozměrnému věchu z Wajdovy VESELKY. Nakonec jsem rozlišil napravo jeho nohou psa, v něm později na bílé ploše černě kropenatého ohaře. Stále jsem se na mužově boku snažil zahlédnout našikmo vyčnívající konec pažby lovecké pušky, neb jsem se domníval, že tu proti mně bílými stíny kráčí nějaký hajný nebo myslivec. Na chvíli mi i naskočilo pokušení, že by se tu mohlo jednat o čerta.

Ovšem výsledný můj vjem, poutníka s černým umělohmotným baťohem od vietnamců na zádech, byl zhruba ten, že jsem vešel naprosto sám, jak se hodí, do příběhu Pána se psem, tedy postavy Smrti, přistihl jsem se, jak jsem na případném konci mého života šťastně smířen, vyrovnán.

Zastavili jsme se od sebe tak na třicet/30 metrů, řvali na sebe do mlhy, já otázky, kam jsem se dostal, on odpovědi, jak se odsud co nejlépe a kterým způsobem návratu dostanu, viděl jsem ho stále jen jako tmavou siluetu naprosto bez obličeje, kdoví, jak jsem se celou tu dobu zase já jevil jemu, jestli rovněž nějakým věčnějším obrazem.

Od prázdnin roku devětaosmdesátého/89. jsem nevypil ani slzu, přesto jsem v padlé mlze mezi dvěma posečenými kukuřičnými lány v polích nad staroměstským nádražím zažil mysticko delirinantní stav, s plným vědomím přítomnosti cosi jako šamanskou zkušenost.

Z nádraží kolem benzinové pumpy a pak chodníkem nahoru souběžně s rychlocestou na Brno jsem vyšel pro obyčejný hrnek s jednou básničkou a pár ornamenty, vrátil se se zkušeností málem mystickou a platnou mi navždycky. Teď už mi zbývá v příštím roce zajistit výrobu paradiktýnky, tedy pálenky z černého bezu, nebo bezinek co nejvíce nasušit a uložit je k louhování zalité čistým lihem, což bude zřejmě ve zdejší zemi methylové genocidy úkol velmi obtížný.
A nebo ty nasušené bezinky naložit do bezinkové pálenky, což bude pro účel příštích věcí asi to vůbec nejlepší.
Aniž tvrdím, že paradiktýnka je tekutina nějak čarovná.

Chuti nemaja,
pár slz paradiktýnky
přilej do čaja!






DALŠÍ DÍLČÍ PLÁN

15. října 2012 v 12:10



Slovo, jó slovo, to je celá mytologie v něm obsažena, říkával Ludwig Wittgenstein, když byl v dobrém rozmaru - a co teprve to musí být za halda mytologie v případě slova, které vůbec neexistuje, jaká úžasná suma budoucích souvisejích zkušeností a zážitků, řekl jsem si já tenkrát ihned ráno po tom snu, jenž mě k celé mé rozvíjející paradiktální snaze navedl.
Dotyčný sen jsem už někde v kterémsi úvodním blogu popsal, a bude určitě k nalezení kdesi uvnitř tohoto odkazu: http://megnautadenik.blog.cz/1209/seznam-dosavadnich-blogu-na-tema-slov-paradiktoza-paradiktum-paradiktus .

To bylo tenkrát.
Na ono cosi jako dramaturgický předěl mezi minulým a budoucím tentokrát dneska žádný vhodný obrázek nemám, byť nemaje, dnešní pojednání už bude souviset s oním plánem putovní galerie, v první verzi nápadu nahrubo popsaným předevčírem.

Letos někdy na jaře jsem celý den seděl na židli v hledišti festivalové přehlídky filmů na téma Art brut, který se konal vůbec poprvé (a tedy jako jakýsi první ročník) v olomouckém Mozarteu.
Pokud, či zdali, se napřesrok uskuteční ročník druhý, ujistit se, stálo by za pokus poslat někdy po Vánocích hlavnímu organizátorovi panu Konečnému dotaz, bude-li loňská tradice pokračovat - a jestli případná odpověď nazpátek bude znít ano, hned se vloudím prosbou, zdali bych si s příležitostí nemohl někde ve festivalovém zákulisí na ploše zhruba čtverečního metru rozmístit z bedny paradiktální inventář té mé mobilní Galerie na cestách.
Jak můj plán dopadne, netuším, přesto provedu, zkusím, poněvadž taková příležitost by byla skvělou přípravou i zkouškou na zamýšlené prázdninové turné, především co se týče publicity v novinách. Sice na jednorázovou a okrajovou, přesto jako veřejnou pověst nebo obecnější známost bych se mohl na výstřižky odvolávat, citovat je, v případě mého pozdějšího dyndání o možnost výstavního místa - na adresách různých okresních kulturních zařízení, městských kulturních domů, galerií, novinový klep jakožto zvěrohodňující imidž nebo mediální záře je naprosto jedinečně skvělým beranidlem k rozrážení vrat každého byrokratického nezájmu.







TO JE MOJE … WEBKAMERA

14. října 2012 v 10:12




Výsledek takovýchto zařízení instalovaných dneska po víceméně všech ryncích a náměstích vypadá zhruba takto:


Případný zájemce, nebo dokonce přímo zájemkyně, nechť si podle tohoto návodného obrázku na Netu najde činnou kameru v jejich městě, nebo na jiném místě poblíž bydliště - kam na obrázku výše míří černá šipka, tak zde se dá předloha kliknutím zvětšit na celou obrazovku. Následně je potřebné se naučit ten obrázek uložit - přímo to snad nejde, ale pomocí klapek printscreen + ctrl + v ano, polotovar se následně uloží (přes vložení do programu Malování) jako obrázek.
V grafickém programu se surovina ořeže, na výsledek zhruba takový, město po městě krapet jiný, podle toho jaké tam kdesi u nich mají nastavěné budovy:


Pak už jenom stačí si domlouvat mobilem s kýmsi sedícím o kus dál doma u počítače režijní pokyny jako Vpravo, Vlevo, Dozadu, Dopředu, Výš, a podle nich před webkamerou ťapat - aby výsledná podoba nápisu PARADIKTUM napsaná na na prostěradle nebo jiném podobném transparentu byla co nejčitelnější. A pokud se nápis zčitelnit kvůli rozlišovacím schopnostem webkamery nepovede, nevadí, slovo samo stejně neexistuje. Ale přesto zbude jakýsi jeho záznam.
Dokonce i krátké video celé akce, poněvadž třebas kterýsi koumák nebo koumačka vyšpekulují, jak lze záznam dotyčné konkrétní kdesi videokamery uložit i jako video.

Já se například s mým transparentem vysokým zhruba dva metry postavím asi na tohle místo z detailu, kolega s počítačem bydlí hned v prvním domě nalevo za mými zády, když takhle budu stát, bude mě proto mít kvůli instruktážím naprosto báječně v dohledu.


Jiní by po dlažbě mohli rozložit veliká písmena nápisu, jiní ho třeba stvořit z nastavěných lidí, další třeba z rozložených plen jak již tehdy dávno husitské ženy...
Nebylo by to báječné získat takto velmi snadno tématem jednotnou sbírku paradiktálních pohlednic z všelijace různících se měst?





TO JE MOJE … RADOST I SMUTEK

13. října 2012 v 15:12



Začnu tentokrát zdánlivě odevšad a zeširoka.
Poněvadž se ke svým obyvatelům nechová tento stát jako k občanům, na protest proti takovým skutkům jsem mu již před nějakým časem odevzdal jeho k mé osobě občanský průkaz, ostatně, v žádné civilizované zemi takový osobní, popřípadě identifikační, doklad neexistuje. Nikoli jenom názvem - ten zdejší se udržuje tradicí protektorátních kenkart a estébáckých instrumentů pro boj s agenty chodci ze začátku 50. let. To, co tedy zde nosí obrostenci v zadních kapsách kalhot a hospodyně v taškách a kabelách, tak to jsem já odmítnul - a zbavil jsem se tím práva volebního, kterého jsem stejně neměl, obdobně možnosti cestovat kamsi mimo říšské hranice, kde jsem jim stejně neměl co říci; stejně jako přístupu k mým bankovním účtům, moci se přestěhovat, sednout si do badatelny archivu nebo do studovny knihovny v jiném městě.
Stal jsem se ze své vůle nezprávným, čili čímsi jako židem podle tehdejších zneprávňujících ustanovení Norimberských zákonů, abych dotvrdil, odmítl jsem privatizovat městský byt za částku sedmkrát (7x) nižší nežli byla zrovna aktuálně tržní, tedy arizovat jej, což je praxe na území Evropské unie zakázaná, ale kdo by se zde z těch s občanskými průkazy na zadcích takovými prkotinami zabýval, že, nejdůležitější je přece si naprásknout vaška gulášem, třebaže by z lidských zbytků byl uvařen, poslat nějakému podobnému strávníkovi nebo jen surovině esemesku, a podobně.


Stal jsem se tedy ze své vůle židem, vyvrženým ze škály oněch chvályhodných kritérií těch poslušnějších a svolnějších z mých okolních, čímsi jako ahasverem, dneska hned ráno mně napadlo, jak i tohoto handicapu bez práv naprosto elegantně využít.
Navedla mě k řešení existence včerejší bezového hole, modelu v měřítku 4:1, opřená o svislici v rohu místnosti - změnil jsem v představě, analogií, její stav atributu pohřebního na poutnický.
K dalšímu rozvíjení myšlenky mi napomohl systém slev ve vlacích Českých drah, v jehož rámci bylo možné si o prázdninách koupit jednorázovou jízdenku platnou celých 14 dnů na všechny vlaky jezdící v síti odkudkoli kamkoli.
Pokud bude platit tahleta prázdninová sleva i příštím rokem, mohu pokračovat v rozvíjejícím popisu dnešního ranního nápadu.

Přede mnou je příští půlrok, kdy mohu vymýšlet a sbírat předměty a doklady vztahující se k onomu slovu paradiktoza, které neexistuje. Ty posléze uložit do papndeklové krabice, tu pečlivě přivázat gumacugy ke kovové kostře tašky na kolečkách koupené u Vietnamců. Připomenu-li na tomhle místě obdobnou tradici dávných potulných židovských kramářů, je možná následující rozvíjející tautologie, což je druhé z těch zásadních wittgensteinovských pojmenování: do krabice uspořádaně naložím všechny ty paradiktozní exponáty, s takovýmto zavazadlem s poutnickou bezovou holí v ruce nastoupím schody vzhůru do vagónu, a můžu na čtrnáctidenní výlet - ve formě čehosi jako živé galerie spojené s přednáškovou síní, vždyť krabici mohu posléze otevřít každým den v příštím jiném dalším městě, stačí ji překrýt bílým ubrusem taky vytaženým zvnitřku, a na ubrus pokrývající nyní transportní krabici v účelu praktikáblu vyskládat již zmíněné předměty. Mohu vystavovat, jak jiní na tržištích výpěstky jejich zase zahrad, aniž bych já mínil cokoli snad prodávat.
Mohu s případnými přicházejícími hovořit, odkazovat je na blogy s tématy i předměty související, s těmi znalejšími dokonce i diskutovat, nechat se poučovat.
Naoplátku dokumentovat, zaznamenávat zápisky pro příští jiné použití.

Pokud si představím, že bych před svoji cestou obeslal s nabídkou a vysvětleními i kulturní instituce nebo galerie v místech, tedy jednotlivých moravských městech, mé příští trasy, snad by mě tamní nechali na pouhý jeden jediný den vystavovat pod střechou, a večer bych popojel se svým krámem i cirkusem současně zase o město dál, na nádražích a ve vlacích bych se myl, spal, i sral, 14 dnů v kuse jedenkrát za život se snad dá takové ulepené provizorium vydržet. Trička na případnou výměnu lze koupit v sekáčích, v létě bývají noci teplé, případná nabídka potravin je dneska snad dostupná na každém kroku, a v mém případě ahasvera zrovna košer být nemusí.

V každém větším městě mají redakci okresní noviny, snad by se mi je postupně a předem povedlo přemluvit k otištění propagačního článku, masmediální známostí mé cesty by se mi jistě zvedla návštěvnost.
Jakož bych mohl zcela jednoduchou tabulí, za pouhý jeden článek, sloužit k propagaci kteréhosi oficiálního literárního občasníku, kdoví, zdali by mi nějak produktivně nepomohli i kteřísi z těch, kteří zrovna čtou tento blog.

Takže, abych shrnul, tohle máme dle mého mínění nápad dobrý, a nyní ještě popíšu okolnosti onoho slíbeného dnešního nápadu špatného, který mě, samozřejmě, postihnul v souvislosti s tím dobrým, tak už to bývá, každý dávný moudrý židovský rabín odněkud z Haliče by jeho cadikům mohl takových z dobra vzniklých nešťastných příhod vykládat miliony, zatímco mi se přihodila jen jediná, avšak tak neuvěřitelná nebo nepředpokládatelná, že její výsledek i po pár hodinách pociťuji v jakémsi derilantním polosnu.


Když jsem totiž kvůli sfotografování sestěhovával, tedy sešoupával po koberci, tu krabici pokrytou ubrusem a se zatímními dvěma paradiktálními exponáty na ní, ten žlutý objekt na téma Wittgensteinova zápisku se vybulil na ten modrý o množinovém pojetí slovního významu, udělal naráz do jeho skla díru v podobě květu, a já vlastně ani nevím, utrpěl-li jsem cosi jako významovou škodu: lepší by pro přesnost sdělení byla asi i nadále prachovnice celá, obdobně jako se množiny zpodobují v plném obrysu - ale při představě té příští ahasveřiny, kdy výklad mohu namístě podpořit případnými fotografiemi nebo dokonce přímými citáty z notbuku, ona jakási ta poškozenost vzhledu může docela příznivě souviset s trasou, dalšími drobnými odřeninami a škrábanci.

Popisuji nasyrovo první nápad, snad ještě nějaké rozvíjející dodatky k němu mě v příštích časech napadnou. Nebo kohosi z dnešních čtenářů, kdy dneškem míním každý příští den, tedy až do budoucích letních prázdnin, což je doba, za kterou lze stihnout třeba let na Mars a nazpátek.






TO JE MOJE … TYČ NA NEBOŽTÍKY !!!

12. října 2012 v 13:37





Od středověku byl opředen celou řadou pověr. Sídlili v něm duchové, kteří se mstili za zlo, které bylo spácháno v okolí jejich keře. Proto se bez černý často vysazoval kolem chalup a stodol. Ve středověku mu byla u různých národů připisována kouzelná moc. Říká se, že uvnitř keře žijí duchové i čarodějnice, proto poraněné dřevo krvácí rudou mízou. Před kácením se vkleče na kolenou říkají tajemné formule pro odpuštění. Nošení bezinek chrání před zlem a negativními silami všeho druhu. Žvýkáním bezové větvičky se zmenší bolest zubů, dále bezinka zahání horečku, léčí revmatismus i bradavice. Při svatbách přináší dvojici štěstí. Těhotné ženy mají líbat bezový keř, aby zajistily děťátku šťastnou budoucnost. Bezinka položená vedle polštáře přináší klidný spánek. Do bezového keře prý nikdy neuhodí blesk a křížek z bezového dřeva se dává do rakve zemřelým. Bez se používal při pohřbívání do mohyl ve staré Británii. Podle křesťanské legendy se Jidáš oběsil na bezu - od té doby prý šíří kvetoucí keř bezu nasládlou vůni, upomínající na rozklad mrtvoly. Podle jiné legendy byl Kristus bičován bezovými metlami, odsud má bez své léčivé vlastnosti. Bezovou hůlkou se bere míra na rakev. V Čechách je to keř věštecký - dívky třesou keřem a říkají: Třesu, třesu bez, pověz ty mi pes, kde můj milý dnes. Odkud zaštěká pes, na té straně je milý. Černý bez má chránit před ohněm,nemocemi a zlými kouzly.Pokud někdo porazí černý bez, aniž by zasadil nový, čeká ho velká smůla.

> Datum: 12.10.2012 06:08
> Předmět: Dobré ráno:
>
Bezovou hůlkou se bere míra na rakev.(Stará praktika.)
[12.10.2012, 05:48]
Na rakev míru
berou hůlkou z bezu. Než
jim do ní vlezu.
.
Paradiktum! Když
skončí všechna tvá slova,
um. Utrum. Bum.

Než abych se i dneska dopoledne díval na holotu, vyrazím za město pro co nejdelší kus bezové větve. Pak vyfotím. Budu mít téma na blog.
Pro vás mám teda opravu, kterou byste měla dát na Vařechu, a nebo ji tam dám sám: Paradiktýnky nebývaly vánoční, nýbrž pečivem na pohřebních hostinách. Vždyť podle tradice se totiž bezovou hůlkou brávala nebožtíkům míra na rakev.
Hezký den!

Jak jsem oznámil mailem do Pláveckého Čtvrtka u Dunaje ještě za tmy, již za slunka jsem se vydal s listem pilky na železo k lesíkům okolo zdejší přehrady s podivným názvem Grabina, s jediným úkolem:
Najít a uříznout co nejdelší a nejrovnější větev nebo kmínek černého bezu, zanést ho městem na mou dosavadní adresu nazpátek, zde v rohu pokoje vyfotografovat - předmět o délce zhruba 170 cm, tedy model dávnověké měrné hůlky na nebožtíky v měřítku 4:1, aby byl divácky co nejilustrativnější.


Můj exponát musí časem vyschnout zhruba o litr, až na pouhé tělo, pak se třeba uděje při jeho příštím zpodobování zase nějaký magický úkaz, prozatím jeho kůra připomíná kůži hada, jakési to vnitřní světýlko bylo snadné i hned napoprvé zahlídnout.

Ale co je podstatné: již cestou z Grabiny městem jsem si uvědomil, že jsem v nešeném kůlu získal takový sebeobranný nástroj, moc užitečně použitelný v případě, že mě zase bude nasírat nějaká ta holota. Ne snad proto, že bych ho tím bezem přetáhnul nejen jednou přes kříže...

Kdepak. Kdepak.
Nastane-li taková situace, dojdu na mou dosavadní adresu pro dotyčnou měřící hůlku ve velmi praktickém měřítku 4:1, postavím ji rázně svisle vedle debeela nebo debülky, porovnám a sdělím lakonicky stručně: "Seš změřenej!"
Cestou od Grabiny jsem to již zkusil hned ve třech velmi instruktážních případech.
Abych si ověřil, zdali tohle moje paradiktum řádně funguje.

Se všemi třemi výslednými výsledky dnešního použití paradikta vás seznámím velmi stručně ve lhůtě pouhých příštích tří měsíců.


TO JE MOJE TÉMA … PARADIKTÁLNÍ !!!

11. října 2012 v 10:20



[11.10.2012, 08:24]
Láhev s nápisem
Paradictus - tělesnost
prázdných významů.

Tříverším v počtu slabik klasického kánonu haiku představuji jednu podmnožinu z výčtu oněch wittgensteinových věcí, dinge, které v souhrnu tvoří svět - ovšem v tomto případě podmnožinu prázdnou, neboť ji tvoří a navenek manifestuje slovo, jež v mnoha ohledech není. Třebaže je lze například psát.
Obecně je slovo jednou z oněch věcí, jenomže v tomto případě se jedná o slovo PARADICTUS, které neexistuje, jelikož není obsaženo v žádném slovníku nebo v onom tak zvaném thesauru kteréhokoli jazyka. Mi bylo sděleno ve snu, dokonce v poněkud jiném tvaru PARADIKTOZA, které ovšem wittgensteinovsky věcně neexistuje obdobně.
Ač obojí tato slova na pohled cosi připomínají, jeví se známě, je možné s nimi stylisticky v různých kontextech zcela pohodlně pracovat, užívat je, prostě mají všechny vnější znaky autentických slov, aby byla mluvnicky respektovatelná, přesto nejsou, nemají žádný smysl, kromě povrchu, jevovosti, je nestanovuje žádný významový vnitřek. Nejsou, například, pojmy.

Podmnožina prázdného slova naplněná dílčími podmnožinami jeho prázdných významů.


Ilustrace možná pochopitelněji zpodobila, co se snažím popsat - významovou prázdnotu celku i dílčí každé jeho dílčí části zobrazuje průhlednost. Slovo samo připomíná starobylost v jakémsi dávně medicínském nebo apotekářském znění, proto jsem k demonstraci použil nádobu lekárenské prachovnice a dovnitř vsypal devět kusů umělohmotných ampulí; tedy podle účelu použití, takzvaných močovek.
Zatímní vnitřní dílčí prázdnotu jednotlivých umělohmotných molekul uvnitř těla neexistujícího slova jsem již stačil nějakými dílčími věcnými (předmětně doložitelnými) významy zaplnit, vypočtu je na ukázku takovému zájemci či zájemkyni, kteří by měli zájem zúčastnit se jejich příspěvkem téhleté mé wittgensteinovské řečové hry:

ředitelka napajadelského hřebčína mi slíbila, až nastane příležitost podle přísných geneticko plemenářských pravidel, že dvě čerstvá hříbata nazvou jmény PARADIKTA a PARADIKTUS, možná, že se stane už hned letos zčerstva na jaře,
v tupesské keramické manufaktuře mi vyrobili hrnek s rázovitou slováckou malovanou výzdobou a třířádkovým nápisem, který obsahuje rovněž posud neexistující slovo PARADIKTÝNKA - vyzvednu si ho, věc, v Tupesích u Uherského Hradiště okolo data 20. tohoto měsíce, současně s černobíle tiskacím psanou tabulí v prvorepublikovém grafickém stylu se slovem PARADIKTUM, ano, vyrobenou o kousek vedle keramičky v obdobně vyhlášené tupesské smaltovně.

Každý ochotný, každá vstřícná, se může přidat v pokusu zaplnit čímci věcným zatímní paradiktální prázdnotu.





NA POČÁTKU VŠEHO JE VŽDY JEN NEFOREMNÉ TĚSTO...

8. října 2012 v 11:35




Na počátku všeho je vždy jen těsto, neforemná hmota, tušená jen myšlenka - v případě prvního obrázku surovina koláče pro herečku Meg Ryan, v ukázce druhé koule, která vypadá jako cosi přilétlého z Vesmíru, se jedná o zpracované těsto na pečení cukroví zvaného paradiktýnky.
Ale ještě nějaký čas uplyne, nežli co má vzniknout bude o trochu zřetelnější povykrajované ležet uložené na pekáčích, pak se musí péci, zdobit, nesmíte se však zlobit, že můj vstup o stvoření vašeho příštího světa ukončím dříve, než andělé zatroubí, a jednoduše tím, že zastrčím oba pekáče ... do trouby.


> Od: "paradikta" <paradiktynka@centrum.cz>
> Datum: 08.10.2012 08:39
> Předmět: Hlášení do Jazykového ústavu ČAV.
>
V posledních dnech si všímám, že na internetu se stále více a častěji objevuje slovo paradiktýnka. Myslela jsem si, že jsem ho sama vymyslela tím, že se mi onehdy jednou v noci zdálo, jako kdyby se týkalo jenom pouze mě. Tak jsem si ho zvolila za přezdívku, a myslela jsem si, asi bláhově, jak aspoň v čemsi budu jediná. Teda pardon: jedinečná.
Jak to tedy s tím slovem paradiktýnka vlastně je, odkud pochází, a jak vzniklo, nebo z čeho je odvozeno???
Odpovíte mi, prosím, z Ústavu pro jazyk český na moje otázky nazpátek?
Děkuji.
Meg Modlová

Zatím jsem vygooglovala paradiktýnkový recept pouze jediný, na slovenské stránce Varecha.sk - a nebo vlastně už dva, ve druhém případě však jenom cosi jako pouhý doklad existence, poněvadž na písmákovském odkazu http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=415741 se nachází básnička o paradiktýnce, ač mě tentokrát nenasměruje přímo do kuchyně, pominout ji přesto nemíním:

[27.09.2012, 13:23]
Na svatého Paradiktýna
slunce mrká do komína.

V cukroví zvaném
paradiktýnky černý
bez voní z síňky.


> Datum: 01.10.2012 09:29
> Předmět: RE: Dobré ráno, dobrý den ve Strážnici, kam si dovoluji prosbu:
>
Vážený pane Tomane,
k Vašemu dotazu mohu sdělit, že známejméno Paradiktýn - v souvislosti s pranostikou "Nasvatého Paradiktýna slunce mrká do komína". Pod označením paradiktýnkapak máme zaznamenán druh pečiva, cukroví.
Pokud by Vám šlo o výklad významu pojmu,doporučuji obrátit se na Ústav pro jazyk český AV ČR: http://www.ujc.cas.cz/
S pozdravem a přáním pěkného dne
Mgr. Jarmila Teturová
Vedoucí Centra lidových tradic
Národní ústav lidové kultury
Strážnice


Paradiktýnky - skvelá chuť, ktorá podnecuje fantáziu

07.10.2012 15:40
Vianoce sú síce ešte ďaleko, ale keďže je o recept na paradiktýnky veľký záujem, dávam ho sem v predstihu.
Nie všetko, čo bolo pôvodne súčasťou tohto receptu sa mi podarilo zohnať, a tak som dnešný postup prispôsobila mojim terajším možnostiam. Každopádne na skutočne správne ingrediencie v texte upozorňujem.
Na upečenie približne 60. kúskov paradiktýnok potrebujeme:

Cesto:
200g masla (nikdy nepoužívam margaríny a iné náhražky masla)
250g hladkej múky
50g kakaa
80g práškového cukru
2 vaječné žĺtky
1 mokka lyžička citrónovej kôry

Plnka:
20g Zlatého klasu
1dcl sladkej smotany na šľahanie
1dcl šťavy z bazy čiernej (mne sa podarilo kúpiť celkom dobrú jablkovo-bazovú šťavu, na budúci rok si isto urobím z kvetov bazy svoju vlastnú, domácu šťavu)
50g masla
2 lyžice bazového likéru (ja som ako náhradu použila rum)
1 lyžica trstinového cukru

Postup:
Všetky ingrediencie na cesto poriadne prepojíme. Ja cesto hnetiem rukou dovtedy, kým nie je celom vláčne, nerozsýpa sa a nedrolí. Cesto zabalené do fólie nechám min. 24 hodín v chladničke odstáť.
Po častiach ho vaľkáme na pomúčenej doske a vykrajujeme z neho šesťuholníky. Do poloviny z nich urobíme v strede otvor (napríklad náprstkom). Kladieme opatrne na plech (cesto je v každej fáze veľmi krehké) a pečieme v trúbe vyhriatej na asi 150°C cca 20 minút.
Po upečení necháme vychladnúť.
Medzi tým si pripravme plnku. Zlatý klas uvaríme v 1dcl sladkej smotany na šľahanie zmiešanej s 1dcl bazovej šťavy na hustý puding. Kým chladne, vymiešame maslo s trstinovým cukrom a bazovým likérom do penista. Zmiešame s vychladnutým pudingom, natierame paradiktýnky, ktoré následne zlepujeme.
Ja ešte paradiktýnky obaľujem v zmesi kakaa a práškového cukru (výrazne v nej prevažuje kakao).

Všetkým prajem dobrú chuť!
A budem rada, ak tento náš rodinný recept vyskúšate a napíšete, ako sa paradiktýnky "udomácnili" u vás.

KOMENTÁRE

No je to bomba!!!
Až na to kakao a rum! Prababičky asi dávaly čokoládu. Nebo asi cosi nahnědo opražily, když byly chudobné. Ale na fotkách to vypadá skvěle, dobrou chuť! Před černým bezem, tedy paradiktýnem, klekejte!
publikované: 07.10.2012 16:46 | autor: Hledim (e-mail, web, neautorizovaný)

Rum
je iba náhrada za bazový likér, ktorý možno niekde nabudúce zoženiem. Ale chutí to i tak skvelo. A moja česká babička kakao v receptoch používala.
Čiernej bazy mám plnú záhradu. Kedysi som si robievala aj šťavu aj likér. Len ubudlo času. Ale kvôli tomuto starému receptu sa k tomu možno v budúcej sezóne vrátim.
publikované: 07.10.2012 16:51 | autor: zelenarusalka (e-mail, web, autorizovaný)

Mně se v tom receptu jako zcela nečistý zdá ten rum i čokoláda: na Slovácku, kam bych podle zvuku s podobností na rozmarýn ono slovo paradigtýn označující keř či strom umístila, se kakaovník na polích nepěstuje, rum rovněž nestáčí. Zatímco pálenky se zde odpradávna na podzim pálívají z každého druhu místního ovoce, jakož všechna ovoce se zde suší, zavařují, míchá se z nich marmeláda, sušené se pak máčívalo na medecíny v lihu, kupovaného buď u žida, a nebo dráž, ano, u křesťana ve kterémsi z místních konzumů.
A takové pravé medicíny tenkrát opravdu do všech stran těmi pravými vůněmi vonívaly!!!

Dávno zapomněls...

Před kopřivú smekni, před paradigtýnem však s hlavú holú dycky všude klekni, platívalo zde vděčně mezi místními odedávna.

[07.10.2012, 17:57]
V jsoucnu se těš z vin
rusalek duší bezů,
vil paradiktýn...


Na počátku všeho bývává pouze beztvaré těsto, které postupně nabývá zajímavých tvarů nebo nečekatelných vizuálních souvislostí, jako v tomto případě ono cosi vypadá jako dokument detailu lidové malby - a přitom současně cosi jako nástěnná malba ve stylu informelu.
A přitom je to pouze jen slovo zatím pouze ve stavu zrodu - těsto na koláč, tedy na cukrátka, rozválené na umělohmotné desce kuchyňského stolu.
Všechno je v tomto světě bezových vil paradiktýn jiné, ihned jiné, nežli si před pouhou chvílí jistojistě stanovíš...