CO VZNIKNE, KDYŽ SE ALKOHOLICKÝ NÁPOJ POJME KONCEPTUÁLNĚ

18. října 2012 v 10:34



[30.09.2012, 06:02]
Chuti nemaja,
pár slz paradiktýnky
přilej do čaja!


> Od: "paradikta" <paradiktynka@centrum.cz>
> Datum: 30.09.2012 07:56
> Předmět: Věc: definitivní objednávka tupeského hrnku.
>
Jsem opět tady, milá paní Valentová.

Chuti nemaja,
pár slz paradiktýnky
přilej do čaja!

V jaké kompozici se tento nápis rozhodnete na hrnek napsat, je už na vás - podstatné je, abyste k nápisu připojila i ukázky typického tupeského keramického ornamentálního zvyku - aby vše ve výsledku vypadalo jako autenticky vyrobené před více nežli 100 lety, za starého pana Úředníčka. Nebo dřív.
Slova nechte, jak jsou, využila jsem starojaponskou veršovou formu haiku, kterou transponuji do jiného jazykového prostředí/kontextu.
Jen ještě k termínu dokončení: za hruba 3 týdny mám do Tupes dojet kvůli něčemu jinému: zadali jsme si tam ve smaltovně vyrobit kovovou cedulku, též reminiscenci s využitím slova paradiktum.
Takže bych si ty práce vyzvedla jednou cestou.
Děkuji vám za každou vaši související příští laskavost.
Zdravím.
Pavla.

> Komu: paradikta <paradiktynka@centrum.cz>
> Datum: 09.10.2012 14:00
> Předmět: Re: Dobrý den, milá paní Valentová, tupesská keramičko:
>
Dobrý den, hrnek už je hotový, cena je 140,--Kč
S pozdravem
Miroslava Valentová

Včera, 17. října, jsem si tedy pro hotový už hrnek do Tupes ze Starého Města od rychlíku pěšky vyšel, v mlze, která padla na jednom metru na celý kraj už za Napajedly, jsem nevysoko v polích na Starým Městem zabloudil, nikdy bych nevěřil, že se to někomu takhle blízko od civilizace může stát, ale díky za zkušenost.
Vyjel jsem a jel vlaky v naprostém klidu, počasí krásné, úplně bez zájmu okolí sám, nikdo mě ničím neotravoval - za Napajedly během jednoho metru padla ovšem na krajinu hustá mlha. V ní ve Starém Městě vyrazil na Zlechov, cestou, kterou jsem šel loni, minul však, mlhou dezorientován, odbočku na cyklostesku a vyrazil po betónce vzhůru mezi dvěma kukuřičnými lány, již sice zesečenými, ale pro člověka v sandálech stejně neprostupnými, kdybych se rozhodl odbočit kolmo doleva. Nakonec po kilometru se proti mně vynořil člověk s loveckým psem a jako v nějakém podobenství o poutníkovi a smrti mě v té mlze poslal nazpátek. Před Zlechovem se ke mně přidal člověk na kole, sesedl a šel se mnou pěšky, vedl mě znalý, nic dalšího jsem neminul. Cestou pak už samotnému se mi na konci Zlechova připomenul sám člověk, s nímž jsem na jaře cestoval vlakem, taky kameník Laďa z předloňského velehradského hřbitova, který jel zrovna kolem v otřískané škodovce.
Ve smaltárně jsem potom pořídil skvěle, odnášel si tabulku. Pak jsem vyrazil za paní Valentovou pro hrnek. Cestou vešel v muzeu mezi 2 malérečky, těm jsem slíbil poslat triprosopta na vzor. U paní Valentové o dva domky dál jsem uspěl s hrnkem.
Ten zážitek s postavou vynořivší se postupně z mlhy asi tak o sedmdesát metrů výše byl hodně zajímavý, zejména v tom, jak jsem si jej ve chvílích dění v hlavě průběžně popisoval.
Už chvíli jsem jistotojistě věděl, že jdu špatně, přesto sem šlapal neváhaje vzhůru, předpokládaje, že někde dál z této cesty musí být odbočka vlevo, po níž vkročím do Zlechova, a nebo již dál do Tupes, snad zrovna u té míněné smaltárny, těšil jsem se ve stále více mne znejisťující umanutosti.

Muž nahoře v mlze se vynořil nejdřív jako jakýsí od listí opadalý strom, vždyť tvarem podobnou třešen jsem již minul dole na rozcestí, pak se mi zdál stále více být tomu oživlému nadrozměrnému věchu z Wajdovy VESELKY. Nakonec jsem rozlišil napravo jeho nohou psa, v něm později na bílé ploše černě kropenatého ohaře. Stále jsem se na mužově boku snažil zahlédnout našikmo vyčnívající konec pažby lovecké pušky, neb jsem se domníval, že tu proti mně bílými stíny kráčí nějaký hajný nebo myslivec. Na chvíli mi i naskočilo pokušení, že by se tu mohlo jednat o čerta.

Ovšem výsledný můj vjem, poutníka s černým umělohmotným baťohem od vietnamců na zádech, byl zhruba ten, že jsem vešel naprosto sám, jak se hodí, do příběhu Pána se psem, tedy postavy Smrti, přistihl jsem se, jak jsem na případném konci mého života šťastně smířen, vyrovnán.

Zastavili jsme se od sebe tak na třicet/30 metrů, řvali na sebe do mlhy, já otázky, kam jsem se dostal, on odpovědi, jak se odsud co nejlépe a kterým způsobem návratu dostanu, viděl jsem ho stále jen jako tmavou siluetu naprosto bez obličeje, kdoví, jak jsem se celou tu dobu zase já jevil jemu, jestli rovněž nějakým věčnějším obrazem.

Od prázdnin roku devětaosmdesátého/89. jsem nevypil ani slzu, přesto jsem v padlé mlze mezi dvěma posečenými kukuřičnými lány v polích nad staroměstským nádražím zažil mysticko delirinantní stav, s plným vědomím přítomnosti cosi jako šamanskou zkušenost.

Z nádraží kolem benzinové pumpy a pak chodníkem nahoru souběžně s rychlocestou na Brno jsem vyšel pro obyčejný hrnek s jednou básničkou a pár ornamenty, vrátil se se zkušeností málem mystickou a platnou mi navždycky. Teď už mi zbývá v příštím roce zajistit výrobu paradiktýnky, tedy pálenky z černého bezu, nebo bezinek co nejvíce nasušit a uložit je k louhování zalité čistým lihem, což bude zřejmě ve zdejší zemi methylové genocidy úkol velmi obtížný.
A nebo ty nasušené bezinky naložit do bezinkové pálenky, což bude pro účel příštích věcí asi to vůbec nejlepší.
Aniž tvrdím, že paradiktýnka je tekutina nějak čarovná.

Chuti nemaja,
pár slz paradiktýnky
přilej do čaja!





 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama