Leden 2017

INTERMEZZO – TÉMA JE POZNANÁ NUTNOST.

25. ledna 2017 v 10:35



Co jsem věděl tenkrát tu srpnovou středu po tom, co jsme se minuli?

Zhruba věk, přibližnou výšku, odstín a délku letních červených šatů, letmý náznak obličeje, vnější energetický potenciál hereček nebo modelek (aniž vím, odkud se jim cosi takového bere), divnou podobu zubů, jimiž se mi připomínala, nebo dokonce vnutila, nápověď dojmu podoby mé možné budoucí krásné Smrti.
A zejména, a především, celá ta situace se mi udála v dojmu se vším místně vizuálním se mísícího řídce šedého mraku, z něhož zřetelně proti vnějšímu světlu vystupoval tvar culíku sčesaného ze světlých vlasů.
Jako případné vodítko k nalézání jsem měl jen jej.

Nevím už, jak jsem v celém pátrání postupoval, a nikdy už se asi ani nedozvím, byť jsem si vedl o takovém všem průběžně jako deníček psané blogy, nebudu už je asi nikdy číst.
Postupoval jsem takto, ale stejnou metodou jsem mohl postupovat od jiného začátku i jinak: hledat v internetových fotografiích (z) Luhačovic všechny na napsané zadání cůpek; nebo culík.

Třeba tak.


Včera večer jsem si tento způsob vyzkoušel, své druhu rozpomínání, onu anagnorizi, ano, dovedl mě opět k témuž obličeji, jak jej znám velmi přibližně podobný tomu původnímu, do něhož, nebo jeho rekonstrukce, jsem se zřejmě postupně zamiloval. A vůbec mě tahle kolize nediví, neboť jsem velmi naléhavě upřímně ctitelem oné zásady, že dramaturgové mají být zamilovaní do svých hereček.
Já mám teda k takovému účelu avatarku, nebo jak to nazvat…


Přes tuhletu fotografii, třebaže nesouvisí, bych se býval byl dostal.
Pokud je tedy správně stanoven cíl, pak každá důsledně načatá cesta nás k němu zřejmě dovede.

Dneska vím, na rozdíl od stavu nápovědi fotografie samé, jaká měla má dotyčná při reklamním fotografování náušnice, když připomínají se mi nejméně troje, klidně bych zaměnil, dokonce že jiné opálení zad, vždyť i cůpek sám, jako tvar, se mi příliš nepřipomínal, a klidně bych proto pátral i po způsobu stažení vlasů té osoby napravo, masérky.
Obě jsou světlovlasé, za kterýchsi ještě jiných konstelací, možná, že bych kterousi z nich hledal, vyptával se po nich - obdobně, jak jsem činil po jiné…

Je to divné, jak mě cosi divně tak naprosto samozřejmě pudilo, při bilancování posuzováno, k napohled tak samozřejmě snadno dosažitelnému výsledku.
Ale jsem si jist, že jinému by se tak snadná cesta sama od sebe nenaskytla.
Přičemž se mi vybavují ony antiteroristické programy, které mezi miliardami internetových fotografií umějí identifikovat jen onu jednu určitou hledanou tvář, přičemž nezáleží, v jakém prostředí ji naleznou.
Zdá se tedy, že jsem, mezi těmi vůči mně milionovými možnostmi, postupoval jako čímsi hodně podvědomým naprogramovaný robot.


V prostředí bez pomocí jiných, v nezájmu, obklopen jejich nerozvíjející hloupostí, jsem k témuž cíli mohl postoupit i jinak, jako by nebylo jiného vyhnutí, než dospět, třeba od této opět světlovlasé poněkud bizarní lázeňské fotografie: náušnice, jejich tvar, jsem si od prvního setkání nepamatoval - ale podobou obličeje bych tuhletu možnost vyloučil.
Ale zvědavost by mne zase, opět stejně neúprosně, dovedla, poněvadž jen o pár obrázků dál…

Je tu jakási podivná předurčenost, trvající, když se takto ohlédnu, trvající od první chvíle setkání, související s nějakým podobně vnuknutým úkolem, nebo čím, abych si zarýmoval, nekončím - třebaže odtud již odcházím, budu pokračovat kdesi jinde, ve výsledku film z toho musí být.

První fotografii na takovéto pokračování už mám od včera, třeba se nějak chytnu i zde:



Takže mám načato.

END.



.

INTERMEZZO – PŘED PÁDEM

24. ledna 2017 v 9:21



Volala mi tvoja mama. Prvý videoklip v Česko-slovensku spravený vo Worde. Pusti si a posuň ďalej.



Samozřejmě, poněvadž nejsem stádo, poslal jsem tomu klukovi ze slovenské Dubnici ihned vzkaz nazpátek, pouhý odkaz na video, že já mám totéž vymyšleno jinak, jen to spustit…

K čemuž ovšem potřebuji materiál, jenž by bylo lze zfilmovat.

Což je cíl ve zdejších čímkoli se nezajímajících poměrech naprosto nedosažitelný.

Inu, aspoň že mi tamten kluk poslal za mou zprávu nazpátek lajk.
Ostatně, jediný od kohokoli za tu dobu, co ten můj fejsbukový klip existuje.


Jo, jo, komu takový způsob nepřipomíná komiks, též koláž textů různých původních významů i provenience, nebo stránku bodového scénáře animovaného filmu, které jsem kdysi dávno psával, není schopen myšlení prostřednictvím analogií, a tím účastné spolupráce.

Komu nepřipomíná obecnější základní důvod, proč v této zemi se již 27 roků nenatáčejí hrané filmy, vůči jedincům stáda je zbytečné rozvádět.

Mým úkol je již jediný: vydržet tady na tento blog i ještě každý z posledních příštích dnů přispívat do konce ledna, způsobem, jakým se často končívá symfonie, to jest několikerým zopakováním posledního motivu před závěrečným pádem prošlým úsilím vyčerpaného anděla…

End.



.

MEMENTO MORI 22.

23. ledna 2017 v 10:09




Ráno jsem vstal brzo, abych naposledy prokutal internet.
Poněvadž jsem chtěl, cosi souvisejícího jsem opět našel - víc položek takového artiklu nějak veřejně přístupných už asi k mání nebude.
Byť někdo zcela určitě zná dotyčného fotografa.

Takže jsem i tímto došel k dílčímu cíli, dál už i tahle cesta končí zabedněna závorou nezájmu těch, co jen vcházejí a nemíní se namáhat.

Zřejmě jsem našel obličej, a dokonce i šaty, které oboje jsem možná tehdy loni na začátku srpna zahlédl letmo na luhačovické Nádražní ulici.

Zbyl mi tedy dneska vyrobený obrázek, který bych mohl použít na billboard, ale nač - tak jsem z něj alespoň jedním trikem udělal stručné návodné video.


Takže: mít v zásobě materiál, popřípadě jej ve spolupráci s jinými přímo získat živě, seskládal bych takových videí víc - dokonce bych v sobě vybudil, odvahu, zájem i trpělivost, a dokonce tolik, aby mi vystačilo na celý jakýsi celistvý filmový tvar.

Všechno se mi to samo od sebe vazbilo, spojovalo a obloukovalo, jak má být, duch v tom vězel, vždyť k důkazu končím obrázkem, jenž v pravém horním rohu zmiňuje vzpomínku na jakousi prvorepublikovou filmovou herečku, z nichž jsem v kterési sadě těchto blogů zmiňovall několikrát opakovaně Lídu Baarovou.

End.



.

INTERMEZZO – . . .

22. ledna 2017 v 10:40



Pro svoji pozornost vůči jakýmkoli kolem mne vnějším vlivům jsem se včera dozvěděl takovouto následující zanedbatelnou maličkost související s údajnou schopností antických Řeků prožívat všechno se naskytlé jako tragédii.
Což však neznamená, že cokoli se jim ihned měnilo v truchlohru a beznadějné deprese.

Naopak, tahle tendence pojímání obklopujícího se měla tak, že zásadně důležité pro její pochopení je slovo sescénovat. Což je slovo, které mi ani pravopisný korektor bytující kdesi uvnitř mého počítače nebere
Zkusím tedy slovo jiné, podobné, víceméně podobné, už třeba tím, že občas čteme souhlásku c jako ká.
Seskénovat. I v tomto případě, a aniž by snad myslel, vnitřní pravopisný cenzor nesouhlasí navenek červenou vlnovkou, že jakoby i ono slovo rovněž neodpovídá tuzemsky české jazykové zkušenosti - a já se v obojích případech nedivím.

Co není, ve smyslu, že nemůže být myšleno, nemůže mít ani přiřčené slovo.

Poněvadž teprve až myslíme, označujeme.

Hnáni související myšlenkou, teprve až myslíme, jednáme, označujeme slovy.

A pokud cosi v jakési souvislosti nejednáme - plyne z toho, že toto nemyslíme, poněvadž dotyčné nejsme schopni myslet.

Sescénovávat znamená rozvíjet, rozehrát, jaksi být spoluúčastni.
Skénovat značí (i při velmi obdobné zvizualizovávající činnosti) pouze produkovat kopie, což je činnost tak mechanická, že ji zastane každý robot.


3 hodiny žádná odpověď, inu, do večera vyházím na fejsbuku ze seznamu takzvaných přátel všechny, kteří nejsou schopni paralelně se mnou mysleti.

Zde, na blogu, obdobné vyškrtávání učinit nemohu - pro nezájem nemyslícího okolí však odsud, z prostředí takovéhoto defilé neschopnosti, odejít svedu.

End.



.

INTERMEZZO – POD KRKEM MADAM ZAČÍNÁ COSI JAKO MĚSÍČNÍ KRAJINA.

21. ledna 2017 v 11:28



INTERMEZZO - POD KRKEM MADAM ZAČÍNÁ COSI JAKO MĚSÍČNÍ KRAJINA.




KDO NA OBRÁZKU ROZPOZNAL DÁMSKÝ PŘÍVĚŠEK, URČITĚ BUDE VĚDĚT, CO OBSAHUJE - A CO ZNAMENÁ.



.

INTERMEZZO – JAK SE VLASTNĚ SERVÍRUJE MELOUN

20. ledna 2017 v 15:42



Jak se vlastně správně servíruje meloun?
Servíruje muž dámě ovocný desert?
V čem a jak připravený, tedy naporcovaný, se vlastně podle etikety meloun podává?


Tak tyhle otázky mě napadly při pohledu na detail fotografie defilé naskládané obžerné spousty zákusků a ovoce.
Poněvadž mou zásadou je, že pokud je někde něčeho moc, čehosi se tam nedostává.

Použitá kuželovitá skleněná dóza, anebo spíše miska, mi čímsi připomíná koryto, jak jsou v ní nakrájené kousky vrchovatě naházeny vstříc mé pochybnosti, že i přes hromadu se tady čehosi nedostává. Ba dokonce nadbývá, když na tuhle sumu jsou strávníci vlastně jenom dva.

Kdybych držel jakousi dietu, a měl věčně hlad zhltnout kde co, tento způsob podávání by mi nevadil, naládoval bych do sebe celou mísu, vypil zbytek na dně, a ještě se kolem rozhlížel.

Existuje zřejmě kdesi na tohle téma instruktážní video, v němž bych se dozvěděl, že nejdřív se meloun rozpůlí, pak se zelená kůra odřeže, obnažená červenící se půlka se položí na plochu krájecího prkýnka, pravidelně nařeže na úhledné kousky, a pak se překlopí do kulaté misky. Opatrně, vcelku, aby to nevypadalo jako v prasečáku.



Byť seškrábneš nožem do misky ve formě salátu, a nikoli tedy desertu, velmi pohledný výsledek, takový i jiný, lze obdobně úhledně získat i v podmínkách běžné panelákové kuchyně nebo zcela tuctové uliční restaurace.


Přičemž desert, a nadto hotelový, by mohl například vypadat takto:


Samozřejmě čehosi takového lze dosáhnout i v běžných kuchyňských podmínkách, za použití třeba miskovitých kopečkovacích kleští na zmrzlinu.



Shrnuto:
Z takovéto obrazově nedomyšleně odbyté nabídky doličné původní fotografie je jasné, že i jiný repertoár tamní kuchyně je v kvalitě asi takový, že případný poměrů znalý host by si měl s sebou z důvodu preventivních přinést nejméně alespoň tubu pastilek proti pálení žáhy, zatímco já bych tam nevešel ani na guláš.

Vychloubající se nuzota, nadbytkem se honosící přežranost - a to dokonce všechno v časech jejich reklamované opulentnosti, kdy mnohá zdejší matka samoživitelka nemá pro své děti ani na zapraženou školní polívku.



.

INTERMEZZO – LUHAČOVICKÉ BUTIKY

20. ledna 2017 v 10:17




Touhle fotkou jsem včera obeslal všechny luhačovické butiky.
Je jich tam celkem 6, 4 z nich mají adresy e-mailové, 2 zbylé potom pouze fejsbukové.
Je-li ovšem takových butiků v Luhačovicích ještě snad více, nikdy se už v mých příštích dějinách nedozvím.
Mým záměrem bylo korespondenčně vyzvědět, jestli ve kterémsi z nich nebyly loni koupeny tyhle šaty.

Jako jakási informace související s dotyčnou, v nich obléknutých, osobou.

Jako bych se zajímal o kosmickou loď, anebo skadandr, jakési mimozemské pilotky…

Mnohem lepší by bylo, kdybyste se tam, prosím, poptala vy. - takto jsem písemně naléhal na mé 2 známé, s nimiž ještě komunikuji, víc žen k oslovení mi po životě nezbylo.
Poněvadž mi připadalo, že v případě dotazu chlapa budou mít luhačovické butikářky každá obavy, možná dokonce strach, jestli nevyzvídám nějakou manželčinu nevěru, a zapřou, cokoli přede mnou zatlučou na petlice.
Kdybyste, prosím, mohla, dokonce svedla, být tak odvážná, umlouval jsem každou zvlášť ty zbylé 2…
Anebo svedly, potlouká se mi vás zde na blozích k čemusi takovému možných více nežli 100.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem se maily poptal na šaty případně koupené loni jménem svým - ovšem ze schránky založené mnou pod dívčí identitou pro takovéto účely už před roky.
Na fejsbuku jsem se se změnou mazaně tázal na šaty loňské a (pozor!!!) i předloňské, aby se případný dojem, že mi zahýbá moje (nikdy neexistující) choť, o mysli tázaných ani sebeméně neotřel.

Re: Dobrý den, prosím vás:
Včera 19. 1. 2017, 11:08:13
Komu: meg.modlova@seznam.cz
Dobry den M !
Moc Vasemu mailu nerozumim
Tyto saty od nas nejsou
Zalkova

Re: Dobrý den, prosím vás:
Včera 19. 1. 2017, 11:13:47
Komu: meg.modlova@seznam.cz
Dobry den,
saty, ktore ste nam poslali na fotografii sme nikdy v ponuke nemali.
S pozdravom
Eva Spilakova-Martinez

Dotaz na bílé šaty Luhačovice
Včera 19. 1. 2017, 11:33:28
Komu: meg.modlova@seznam.cz
Dobrý den,
bohužel tyto šaty jsme u nás neměli.
Přeji krásný den
Za e-shop Magara a Moda London Šárka

Z tázaných 4, odpověděly dámy hned 3, což je mimořádně dobrá bilance, neboť k porovnání, ze stovek oslovených na zdejších blozích se nesvede čímkoli zúčastnit ani jediná.

Jak jsem s tímtéž pořídil na fesjsbuku?



Půl na půl.

Napohled se zabývám prkotinami, kdyby tyto moje zprávy kdosi vykopal za 10 000 let a jiné k porovnání neměl, jaké dějiny by to vyprávělo o mé současnosti?


Jedná se o citát vystřižený z toku jedné přednášky proslovené před pár roky panem plzeňským docentem Fialou, který před 3 roky zemřel - vděčně ho však vzpomínám, poněvadž vždycky trpělivě reagoval na každý můj korespondenční wittgensteinovský dotaz, který k případnému stavu otázka vždycky míval hodně daleko. Dokonce nějakou část mého jakéhosi elaborátu přednášel v rámci semestru jeho studentům.

Pokud začnu natáčet, pomýšlím, že tento citát použiji jako celistvou zvukovou stopu.



.

MEMENTO MORI 21.

19. ledna 2017 v 10:27



Takže…

Kvůli získané podélné fotce jsem si na odkazu http://www.fotoview.nl/ stáhnul program Pop Art Studio 8.1, poněvadž jeho anonce hlásala, že umí zpracovávat obrázkové předlohy ve výsledných podobách napodobujících malířský styl Roye Lichtensteina, jenž jsem zde v kterémsi nedávném blogu citoval.

Nepovedlo se, byť jsem se snažil hodinu, patřičná předloha musí být jiného stylu, méně plochá, a tak dál.

Přesto jsem nerezignoval, a veden nápadem, zhotovil jsem fotografii černobílou - tedy do příštích časů cosi vůbec nejzásadnějšího, třebaže vám vůbec nepřipadá ve vašem nedostatku správných slov.

Představme si proto následnou situaci, že v této ukázce se jedná o pouze unikátně jedinou fotografii, která po komsi zbyla, jediný důkaz nebo dokument jejího života - a není to předpoklad nijak přepjatý, nedůvodný, vždyť já sám mám po komsi též jen jeden takový zachovavší se mi unikát.

Stanovme tedy situaci, jakože ona je mrtva, nejsoucí, podobně jako nějaký vybombardovaný dům, po němž zbyl obdobně jen jediný snímeček.
Ostatně, zhruba minulého půl roku jsem se zabýval příběhem kohosi, k němuž ani ta fotografie nebyla.

A mohu-li posloužit ještě jinou analogií, podobné rarity už byly rekonstruovány filmy a knihami, jimiž vznikly celé děje různých interpretací a fikcí roztodivných účelů.

Natočit film o jediné fotografii, tak to je teprve ta správná filmařina, teprve teď se mohu hlásit do služby.

Příslušné heslo znám.

"714 x 402!"

Tedy začínám.



.

MEMENTO MORI 20.

19. ledna 2017 v 8:50



714 x 402

Včera jsem si ihned po napsání blogu ještě jednou pořádně vyzkoušel velikost pole snímacího formátu a stanovil jsem jej snad už definitivně.
Netuše ovšem pořád, jak už blízko jsem jeho definitivního použití.

No, a pak jsem se začal prohrabovat Googlem, už po několikáté, tentokrát ale opravdu pořádně.
Takže jsem dosáhl výsledku.

Mohu již s pravděpodobností větší nežli 50% tvrdit, že žena z fotografie, kterou posléze zveřejním, je tou, kterou jsem potkal loni ve středu 3. srpna kousek před luhačovickým nádražím.
Kdo četl mou související povídku, ví, že jsem v ní především zmínil její zuby s obnaženými krčky, stav z fotografie souhlasí.
Též jsem v ní zmínil, že mi hned na první pohled připadala jako herečka nebo modelka, existence fotografie můj předpoklad dokládá.

Obdobně jsem v povídce odhadoval její tělesnou výšku v intervalu 168 až 172 centimetrů, což prozatím nemohu doložit, stejně jako hádaný věk v rozmezí 26 a 34 roků, kdyby se nejednalo o dámu, ze stavu zachyceného velmi nekvalifikovaně zhotovenou fotografií bych mohl usuzovat, že se jedná i o něco starší exemplář, který při onom osobním letmém setkání na mne působil velmi sympaticky.

Jediným problémem, který jistotu mého rozhodnutí viklá, je délka jejích vlasů, poněvadž culík z nich stažený by byl nutně delší než oněch 10 centimetrů, na které jsem zřel - a jednalo by se tak již o ohon.
Tedy již o jiný způsob existence dotyčné, a z ní plynoucí zcela jinou identitu, celý náš svět jako stav existence je dán slovy, poznamenávám, včera večer jsem na Youtube zcela náhodou narazil na přednášku plzeňského pana docenta Fialy, wittgensteinovce, dva nebo tři roky je už mrtvý, chybí mi…


Původní fotografie sama je ukázkou neumětelství a kýče, předstírání - k poměrům na ní dodám, že muž vlevo nabírá ze skleněné místy naplněné kusy nakrájeného melounu, a já že se těším, že možná, dají-li okolnosti důvodu, se budu škodolibě prohrabovat jejími vystřihovávanými detaily.

Prozatím jsem udělal takový jeden, poupravil jej montážním trikem a retuší, vznikl mi polotovar, jehož další použití popíšu v bezprostředně následujícím blogu, a bude to líčení pro účel mého záměru zásadní.




.

INTERMEZZO – FEJSBUKOVÉ COSI

18. ledna 2017 v 10:10




Jak vidno z odkazu, ono cosi jako fejsbukovou skupinu nebo komunitu jsem si pro účel založil již před pár týdny, doposud jsem jejím členem pouze já sám.
Neinzeruji, nekonám nábory, nikoho nelákám.
Zase by se mi nahrnuli i tu takoví, kteří, k mé beznaději, bez znalosti gramatiky jazyka mají stejně tak porušené myšlení, dále různí ti čumilové, vlezlouni a zevlouni neschopni jakéhokoli souvisejícího rozvíjejícího posudku, stanoviska nebo dokonce, můj ty Bože, nápadu.

Co doposud ve schránce sloupce uvnitř tohoto odkazu mám umístěno z obavy, aby mě zřizovatel pro nečinnost nevymazal, tak to vyházím ihned před tou minutou, v níž si zde učiním natáčecí ateliér.

Z toho plyne další nutná podmínka pro všechny, kteří sem míní docházet: 1/ příspěvky v bezvadné češtině, a 2/ pouze se jakkoli týkající věci - aby vše sem vložené mohlo být použito l dalšímu natáčení, nebo alespoň k jeho přípravě.
Poněvadž nic a jinde se do výsledného celku nebude natáčet jinde, jen stále tentýž jeden sloupec fejsbuku jako sled postupně přibývajících příspěvků - jak bylo předvedeno ve dvou minulých videích.

Tedy jen téma rozvíjející intelektové nebo obsahové alegorie, asociace a metafory, a zejména: analogie.

(Aby mi bylo rozuměno: dílčí může být natáčeno jinde, postoupeno z externích zdrojů nebo pramenů - celkový výsledek bude jenom jeden: pohybující se fejsbukový sloupec.)

Téma k natáčení zatím nemám, neznám, mohl bych ihned začít mnohé, k nimž mnohým z nich mám za roky sesbíraného materiálu dostatek nebo pořád ještě vůli doshánět - ale nejradši bych tu krásnou mou luhačovickou příští smrt, což je ovšem prozatím téma tak dostatečně beznadějné, že nemá cenu s ním jakkoli začínat.

Bylo mnou vysloveno, bude mnou uděláno!

V prvním kroku vymažu se seznamu mých takzvaných fejsbukových přátel všechny, kteří mi na tento můj stručný dotaz nebudou do 3 dnů chtít pomoci.




.

INTERMEZZO – FORMÁT VIDEA: 729 x 413

17. ledna 2017 v 11:28




Jak vyřizuje hned vstupní obrázek, dneska to bude pouze pro filmové diváky.

Pro kvalifikované filmové diváky!

Zdůrazňuji - abych odstrašil.

A pak už mohu začít líčit průběh několikahodinové mé dnešní anabáze dovnitř včerejšího původního nápadu.
Chvilku jsem si užil se stanovováním co nejoptimálnějších pro mne proporcí snímacího formátu.

848 x 480
728 x 412
729 x 413
720 x 405

Začal jsem rozměrem uvedeným ve Wikipedii, ale jeho plocha byla pro můj účel hodně veliká.

Takže jsem si udělal v corelu proporční mustr, a vybral na dnešní zkoušení rozměry v tabulce třetí.
Možná, že toto rozhodnutí implikuje jakousi chybu, kvůli které neumí konvertorovací program Factory převést výsledek do formátu wmw.
Nakonec se mi jakousi ekvilibristikou povedlo, získané jsem sestříhal, aby bylo očividné, že z pohledu na sloupec fejsbuku lze zcela přirozeně přejít k promítnutí videa, ječ je pořadí tohoto sloupe součástí - dokonce na příkaz šipky myši, jak děje se ve zcela běžných reálných podmínkách.


Včera jsem zkusil obdobně napojit obrázky a titulky, dnes video.

Film bývává kodifikován tím, že jeho základem je střih.

(Začínám tedy zvládat pro mne co nejpřirozenější technologii takových mých vyprávěcích možností.)

Takže na zítřek mi zbývá proporční přepočet posledního řádku tabulky podle vyhovujícího mi rozměru šířky dneska vyzkoušeného snímacího formátu.



.

MEMENTO MORI 19.

16. ledna 2017 v 16:52



Ještě ráno jsem tu brblal a hořekoval, kolem poledne mi náhoda popřála jedinečně skvělý nápad - na myšlenkové mapě ho zaznamenán ještě nemám, i když od včerejška v náznaku už jo.


KAMERA.
Zřejmě jsem ale myslel natáčení čehosi skrze objektiv, zatímco v noťasu mi vězí málem už od prázdnin odzkoušený programu, který jsem dneska zkusil nějak jinak, na jiné předloze.

A ono to, jářku, funguje, jen bych to snímání z plochy ještě musel pár dnů zpřesňovat - ale hned první zkouška (nekamerová) ukázala, že tento způsob k cíli jde.


Tak by se dal natočit celovečerák, pomyslel jsem si hned po prvním zhlédnutí!!!
Takže, 27 roků jsem už nic celistvého nedělal, esej jako žánr by to uneslo, já ji intelektově taky, zítra vyzkouším nějaký další související způsob, který se mi už staví před oči.

Přičemž mám dojem, že ještě nikdo na světě tak nenatáčel, materiál na pár zkoušek nahrubo mám, problémem je, že pak už nic.

Takže se tu dere před zrak stále týž můj problém, který snad je jasný z mé odpovědi, kterou obvykle použiju pokaždé, když se mě někdo v posledních 27 letech ptá, proč netočím filmy.

Není pro koho, a není s kým!

A nemohu říci, tedy zaručit, že i přes naprosto skvostný dnešní nápad, dar seshora, neodpovím tak i někdy příště, materiálu zájmem a snahou jiných k natáčení nemaje…



.

MEMENTO MORI 18.

16. ledna 2017 v 8:30






Málokomu připadne, ale ten obrázek se od včerejška hodně významně změnil.
A to nikoli snad proto, že se poněkud protáhnul doprava, zbarevněl a přibyly mu více opěrnější nohy.
Zejména nabyl zcela jiného smyslu - alespoň tedy pro mne, třebaže jeho vzhled stále připomíná rubačský hornický kombajn před údernickou akcí, též hmyza dál.

Do výčtu inventáře přibyly nové položky, zejména ona případná přednáška, jež vyžaduje vyrobit prezentaci ze všech dosavadních obrázků, co v souvislosti mám. A taková inventura by byla současně přehledem, čím vlastně disponuji jako nachystaným do těch krabic.
Které mám teprve zajednané, takže žádná škoda mi vzniknout nemůže.

Ale koho by v těch Luhačovicích zajímalo nějaké důchodcovo žvanění o živé smrti a podobně, byť s pro něj palčivými ukázkami, přičemž já sám nejsem nijak znamenitý lektor, když za celý život jsem měl přednášku jen jednu, před čtvrtstoletím o pastiši, a s ní, pro obdobný nezájem kohokoli přítomného o téma, velikolepě vyhořel.

Bez podkladových materiálů, jichž už nepřibude, další moje příští úvahy nad obrázkem tady by se proto mohly týkat jen čehosi jako poznávání či zvládání principu myšlenkové mapy samé, s výsledkem vložení čehosi takového do jedné z těch entomologických krabic, v níž bych jednotlivé obrázky namísto synaptických čar pospojoval mezi jednotlivými špendlíky nataženými zbarvenými bavlnkami, jak už se dělávalo kdysi dávno na každé málem vsi: kdy aktivistky na zasklených nástěnkách různých těch bolševických sdružení natahovaly mezi Prahou a Moskvou, jako na mapách zvýrazněnými body, barevné nitě…
Nikdy jsem členem žádného takového proletářsky internacionální spolku nebyl, tak co bych takhle tajtrlíkoval až teď!

Na blog mi, na mé poměry, docházejí davy, hemží se před tím schématem s pavoučíma nohama, ničím však k jeho potravě nepřispějí, takže jsem se rozhodl spolehnout na náhodu, jež bývá pramátí dějů, a použít tohoto tvora se všemi jeho vylíčenými souvislostmi jako návnadu: nahodit, jako červa, nevšímat si, nepřipisovat, neradit se s Vaňkem, aniž od kohokoli čekat na navrátila.

Je zajímavé, že všichni mí dědečkové a babičky se dožili každý jenom 76 roků, mi za pouhé čtyři měsíce bude do této cifry zbývat let přesně 6.

Má v takových poměrech cenu ještě něco rozdělávat, když za předešlých 27 jsem nestihl nic?







.

MEMENTO MORI 17.

15. ledna 2017 v 7:53



Dobrý den, dobrý den, i když jsem za včerejšek dosáhl na blogu čísla vyššího nežli 100, není vlastně o co stát, neboť reprezentativní shrnutí takové cifry je prosté: zdejší si neumějí hrát.
Hrát si v onom smyslu Wittgensteinových řečových her, divu není, když z výsledků jejich písemných projevů je zřejmé, že zbavili se jazyka.

Jedna luhačovická manikýrka mi v souvislosti namísto vzkazu řečového poslala jako nějaká indiánka vzkaz obrázkový, tedy emotikon: zohlý rezavý hřebík propíchávající vnitřkem hlavy obě oči.
Ještě že se přede mnou neobjevila se špičatými nůžtičkami na kůžičky elegantně drženými mezi vynehtovanými prstíky…

Umím si představit i jiná její hnutí, třeba jak si poplakala při romantickém filmu Samotář v Seattle, v jehož ději párkrát Meg Ryan pronesla slovo, jež znělo znamení.

Ono znamení z filmu znamená v některých jazycích víceméně totéž co ono memento, které zveřejňuji v názvu víceméně každého z mých blogů - inu, kdo sám je slepý, píchá jiného do očí.

Poněvadž hraju řečové hry - zřejmě proto jsou mi nazpátek poskytována znamení.

Například hned dneska se vzbuzením o půl páté jsem hleděl na obrázek, který se ke mně dostal na fejsbuku několikerým přeposíláním, původní odesílatelku, které se tohle toto znamení přihodilo, neznám.


Znamení Smrti, které dotyčná viděla v pěně kávy, zatímco já obdobné v pěně dnů loni kousek před luhačovickým nádražím.

Kdybych byl stejně hloupě škodolibým jako zdejší fejsbuková sebranka, ihned bych poukazoval, že pro použití žluté barvy hrníčku i podšálku pod ním musí být dotyčná schizofreničkou, a ihned bych se jí vyptával, jestli si už vzala na dnešek předepsané prášky…

Zatímco já jí na otočku poděkoval, a připtal se, jestli zná tu úžasnou legendu o podobě Smrti rabína Löwa, nebo Levyho, povídačku snad až barokní, za pokus o jejíž vytištění v divadelním programu k představení jsem já tenkrát v létě 89. dostal vyhazov z dotyčného divadla; na jaře potom od těchže (týchž) bolševiků zákaz divadelního působení v celé zemi trvající dodneška.

Takže, nežli mi budou oči jako orgán zření kýmsi vypíchnuty dočista, rozhodl jsem se Luhačovicím vyhýbat až do toho slíbeného 19. dubna, bez vnějších podnětů rozvíjejících moje chtění na příštích pár dnů na pokračování stejně chuť nemaje.


Všichni o tom mluví, publikují videa na Youtube, stáhnul jsem si tedy včera odpoledne, z nedostatku jiných téma rozvíjejících vjemů, program s názvem Freemind i já, a bez jakýchkoli dovedností jsem se pustil do podoby první své myšlenkové mapy.

Jak je vidět už z prvního nazření, naučených scenáristických grifů myšlení v záběrových blocích jsem se nezbavil, bude mi to trvat, nežli přijdu na jinou metodu.
Vizuální ani intelektovou kreativitu jsem neprojevil žádnou, nevznikl mi obrázek připomínající žádoucí neuronová nebo synaptická schémata.

Jen jakýsi prehistorický hmyz druhu komára, jiným vhodný akorát tak do entomologické krabice, na níž celá váha mého tvora ovšem stojí - věru podivná nápověď.
Tedy: znamení.

Zajímavá pro účel případné inspirace je ovšem ta rostlinně vypadající hlavice či kmínovitá makovice napravo - mi ovšem ihned připomínající průmyslovými diamanty osázený věnec hrotu vrtací hlavice, jakými se hloubívají do horstev a žulových skal tunely.

Tunelovací anopheles prehistoricus tedy, způsobující schizofrenně žlutou zimnici, hm, hm, hm…



.

MEMENTO MORI 16.

14. ledna 2017 v 8:39




Když jsem si objekt takhle zvětšil, jistě, pohledná je.
Ale já se přesto, i přes její zde odhalené zuby, pro ni nedovedu rozhodnout.
Cosi jí tady na těch fotkách k tomu mému srpnovému dojmu chybí.

Zřejmě to byla jiná.

Nejenom z tohoto důvodu bude dnešní blog jiný - poněvadž jsem se dostal na jistou luhačovickou fejsbukovou stránku, musím učinit jakési summary, instrukce srozumitelné a přehledné všem, kteří sem na mou výzvu dorazí.

Celá sada těchto blogů snažících se o dodatečnou identifikaci začíná odkazem http://paradiktynka.blog.cz/1612/memento-mori-1 - a odtud postupuje den po dni až k blogu dnešnímu.

Jak to tedy bylo:

1/ Ve středu 8. srpna loni jsem ve 14:35 míjel na luhačovické Nádražní ulici jakousi ženu, která přicházela ze směru brodského předměstí.
2/ Co jsem si hned na místě zapamatoval, byly letní šaty po kolena, bez patrnějšího výstřihu, dobře šité, červené s příměsí odstínu ostré oranže.
3/ Světlé vlasy měla sčesány do culíku asi deset centimetrů dlouhého.
4/ Od té chvíle jsem měl asi pětiminutový výmaz paměti - když jsem osobu míjel, při pohledu se mi zcela reaálně i zdůvodněně zazdálo, že se potkávám s vlastní svou příští Smrtí.
5/ Cosi takového bych snad v Luhačovicích, městě zdraví, ani zveřejňovat neměl, kazím kšeft. Ale píšu, jak stalo se…
6/ Vím, co tu vykládám, vypadá to nerozumně, FAMU mám, foťák s sebou na břichu jsem nesl - ale vůbec mi ho nenapadlo zvednout.
7/ Taky jsem se nedokázal ohlédnout za sebe, jestli vůbec je, nebo kam míří. Dokonce, ač jindy bych, jsem se nevydal v jejích stopách.

8/ Bylo? Nebylo? Je přece nerozumné uvažovat, že by člověk potkal za bílého dne cosi jako živý přístrach. Ale ten zažitý dojem byl jako zkušenost velmi intenzivní.
9/ Začal jsem se o ni zajímat, podávat inzeráty, poptával se na dálku v Luhačovicích e-maily, dokonce o tom napsal třicetistránkovou povídku.
10/ Ale výsledek celé té doby zní: Jako by ta ženská nebyla, jakoby opravdu věcně neexistovala…
11/ A teď jsem tu, když mi začalo ještě navíc připadat, že v tomto mém příběhu je obsaženo jakési zlovolné tajemství až lynchovské; nediví mě, za pár dnů začnou v televizi vysílat novou řadu seriálu Twin Peaks.
12/ Pomůže mi někdo najít nebo určit tamtu zatím hodně pro mne podivnou - poněvadž prozatím to vypadá, že se jednalo, a ono se tak z nedostatku fakt prokazatelně jedná(!!!), o bůhvíco.

V životě se snažím nerozumnostem vyhýbat, nevyhledávám je, neiniciuji, setkávám se s lidmi navenek vyrovnanými, v náhledu na okolní svět seriózními, o čemž zcela jedinečně svědčí i následující poslední dnešní vpisek paní, která na maloměstě prodává veřejnosti taneční potřeby, inventář, oděvy a pomůcky všeho druhu:




.

MEMENTO MORI 15.

13. ledna 2017 v 11:57




Nemohu ovšem tvrdit, že je to ona, se kterou jsem se tenkrát loni ve středu 3. srpna míjel na luhačovické Nádražní.
Avšak i kdyby to nakrásně nebyla ona, připadá mi v některých rysech obličeje natolik povědomá, že ji mohu použít v účelu čehosi jako identikitu.
Byť tamten můj prvovzor měl ten copek, tedy culík, trochu jiný, ne tolik naditý.
A snad i směřující koncem trochu více nahoru.
A zejména: tamta má vzpomínka neměla tak výrazně zbicepsovatělé levé nadloktí.



Zásadním pro identifikaci, a tedy i následné určení jestli ano nebo ne, je zásadní nedostatek pohledu na stav krčků vnitřních zubů, neboť jsem je s jejich znaky Smrti při míjení tamté shlížel z obdobného levého profilu.


Při takovémto nedostatku srovnávacího materiálu není možné rozhodnout, zdali se v osobě této dotyčné jedná o adresátku toho mnou slíbeného jednoho milionu částky tuzemské měny.
Nezbývá proto, nežli požádat každého, každou, kdo se s osobou z fotografie setkala, setkal, nebo ještě setká, pokud, aby ji každý úplně nejprvněji požádali o podobenku chrupu viděného ze strany levého profilu.
Zřejmě se bude jednat o zaměstnankyni nějaké reklamní agentury, tedy o osobu, která s luhačovickou Nádražní ulicí nebude mít rezidenčně nic společného, ale jako figurantka posloužila mému účelu skvěle, a při troše zájmu luhačovické veřejnosti, jejími zástupci identifikována či oslovena, ještě může pro tento účel posloužit podobně příkladně.


V mé databázi mám od včerejšího večera staženy další fotografie, přes všechnu třeba vybízející lascivnost hned na té příští o jejích zubech také nic zveřejněno není, k čemu vlastně v důsledku je použitelná taková dentoalveolárně zcela odbytě nezajímající se reklama?


Přičemž to ono tělo takto ležící v této koupelnové truhle může být patřit dokonce již kterési třetí, když tahle z obrázku se mi jeví stále víc a víc nepodobna těm předešlým dvěma, přičemž z jejích zcela zakrytých zubů se rovněž nedá nic jiného nežli neurčit.


Je to obtíž pracovat s materiálem, který má dokonce zrovna v jakže důležité levé části úst rty k sobě srostlé, dokonce bych se ze stavu viditelné nejšpičatější části jejího chrupu mohl domnívat, že se jedná o nikotinistku.

A pak tu mám fotografii ještě jednu, na které už zřejmě není ona, třebaže například zuby má odhaleny ze všech zde zveřejněných pokusů úplně nejvíc.


Třeba mi někdo poradí, třebaže za pouhou půldruhou hodinu od zveřejnění shlédlo první fotografii tohoto blogu docela dost zájemců a nazpátek mi ani v tomto počtu nevzkázali nic.
Snad jich do večera přibude aspoň třikrát víc!




.

MEMENTO MORI 14.

13. ledna 2017 v 8:59



Dnes je tedy toho 13., ovšem já už od včerejšího večera vím, že přede mnou bude dobrý den, alespoň v průběhu dopoledne, v němž míním psát tento svůj možná celé téma rozhodující blog.

Začínám ale tak, jak naplánoval jsem si už předevčírem, 13. dubna dosáhnu sedmdesátky, a tím průkazky na jízdy osobními vlaky zdarma, jestli ovšem nezhatí moji radost tento genocidně zločinný stát, jemuž jsem už před roky odevzdal o/Občanský průkaz, bez něhož ovšem mi dotyčná průkazka nemůže být zřízena.
Mají tu zvůli různými navazujícími tautologiemi dobře posichrovánu, Wittgenstein by se nedivil, že na začátku vší této zločinnosti, ďábelsky vystavěné jazykové hry, nalezneme bolševicky zneužité pojmenovávající slovo občanský.

Takže, nebo přesto, jsem si předvčírem připravil maršrútu, cest sem a tam, v nichž obojích nalézám obdobně stanovené ono cosi podobně neobčanské jako týž otročící či znevolňující princip: cesta, jež by mohla trvat o hodinu méně, tím, že spoje na sebe záměrně nenavazují, je o hodinu delší. Z toho plyne, že dosahovaný jízdní průměr je menší, nežli na téže trati býval za C. K., a tím že se úroveň celého toho zdejšího cestování blíží tomu obdivovaného stavu, jehož se už desetiletí dosahuje v Sovětském svazu.


Vyjel-li bych o hodinu později, tatáž cesta by se mi prodloužila na hodin 7, tedy o dvě hodiny.
Pak už nastává v rozpisech tuzemských jízdních řádů mně zcela nepotřebná poušť.


Pro zpáteční cestu jsou podmínky ještě horší - pouze jeden lidsky možný zpáteční spoj.
Jeho Apoštolská Milost Císařpán by je všechny zavřel na Špilberg, oni, protože znají ono jedno dvojverší sovětské hymny, přidají k 1. lednu důchodcům měsíčně dvě stovky.

I v podmínkách takto stanoveného zločinného státu budu se moci Luhačovicemi projít, poučen ze srpnového minula, popít tentokrát pokaždé velmi uváženě z ozdravných pramenů, pokud budu mít připraveno, rozložit svou výstavku obsahů trojích entomologických beden, posléze od hodiny 14. do 15. strážit na Nádražní ulici, na tomtéž místě, na němž jsem ji potkal minule, jestli osobu, nebo zcela reálný přístrach, se možná dozvím už do prázdnin.


Pro zdar tohoto mého příštího podnikán jsem opět i včera rozeslal po Luhačovicích několik návěští, na jejich útěšnost jako oslovovací metodě jsem doposud nevěřil, ale kvůli včerejšímu přednočnímu nápadu věřím, že nastane aspoň v této jednotlivosti pro mne, jako důchodce, patrněji líp.

Jiným způsobem jsem se dovnitř Luhačovic dostal takto, zatím se jen uchytil, svoje bludy, nazkoušenou praxí sovětské propagandy, začnu v konzistenci sprejového oblaku rozptylovat jako nějakou lesní vůni o pár dnů později.



No, a nyní se mohu chvíli věnovat onomu již ohlášenému zásadnímu včerejšímu nápadu, k němuž došlo v čase přesně 21:21, jak jsem si tento historický údaj poznamenal hned.

To je odkaz na související fotografii, na kterou jsem narazil, když jsem dlouho naprázdno brouzdal vesmírem říše Google.com, zadávaje roztodivné kombinace slov obsahující vždy znění Luhačovice, popřípadě luhacovice.
Dlouho jsem nemohl stanovit tu onu formuli jedinečně pravou, otevírající, až se mi jakousi takovou povedlo spísmenit.
Nikomu toto znění ovšem nejsem schopen poskytnout, nezachovalo se, ihned zmizelo.

Na pozadí jedné z entomologických krabic bude tak přišpendlena pouze tato fotografie, jako cosi zásadního, k čemu jsem pouhou vůlí putoval skoro půl roku.
Toliko jsem exemplář otočil do svislé polohy, aby byla stojmo, po okrajích pro příští vyprávění všechno zbytné ostříhal, a je to to, k čemu rozvíjející komentáře si nechám na příště.




.

MEMENTO MORI 13.

12. ledna 2017 v 11:52



V těch Luhačovicích to nějak zvlášť hladce asi nepůjde - a čtoucí by se naskytnuvším distopickým obavám žehrajícího ani divit neměl, když dnes se jedná o pokračování mementa zrovna třinácté.

Abych začal získávat možné výplně dna entomologické krabice, první, druhé, a možná i třetí, rozeslal jsem včera po Luhačovicích první zásilky oznámení, po adresách kadeřnictví, provozoven kosmetik a nehtové modeláže, též do jedné výrobny, zhruba na 10 adres, tak asi.


Nazpátek, až na jednu odpověď, kterou radši použiji někdy příště, se mi prozatím nevrátilo nic, ani stav téhle situace mě psychicky nedrolí, moje sebedůvěra prozatím odolává, možná, že se v budoucnosti kdosi z Luhačovic se zájmem ještě ozve, nebo s pomocí odjinud, já nelením, štrachám, kombinuju, soustředěně vyhlížím ten zásadní rozvíjející nápad, dokonce přestávky využívám k poučení, vizte záznam mé včerejší konverzace s jistým chatbotem Karlem, tedy https://www.karelbot.cz/ .


Odpověděl mi takto chatbot Karel, obdobným způsobem jako ona jedna včerejší adresátka, kterou jsem již zmínil, podobně ovšem odpovídají mnozí další tuzemci jiní, jejich nezajímající se reakce mě v mé snaze neobveselují, pomoc žádná se mi odnikud nenavrací, takže i žádoucí legraci si musím způsobovat sám.
Třeba tím, že jsem včera z nedostatku jiných činností oslovil fejsbukovou stránku dne středy 3. 8. 2016, což byl den, kdy jsem s vysokou pravděpodobností potkal, neboť jediná odpověď cosi takového nevylučuje, svou příští krásnou Smrt.




.

MEMENTO MORI 12.

11. ledna 2017 v 10:06



Dobré ráno, dobrý den, měl bych snad už vypsat, co nesvedl jsem za týden!

Což ovšem stále nesvedu, byť předtím zahlédnu do ledničky, velký, maličký, na velikosti tu nezáleží, vždyť všechny vypadají na takovýto první pohled všechny víceméně stejné, pár regálků a na nich cosi vyskládáno.
Kdo chápe moje téma, ihned mu jasné, že tohoto všeobecně známého příkladu používám jako analogie motýlích krabic, neboť pokud kdo myslí, myslí jen v analogiích, a co je na takovémto myšlení nejobtížnější, je potom onen přestup z jedné analogie do druhé, dokonce do jiného druhu analogií, sám se s čímsi takovým, a nemyslím teď ono tehdy možné setkání se Smrtí, už od loňského 3. srpna namáhám.

Prostě tady mám na úvod představu čela rozevřené ledničky, jejichž pásmo by mohlo být úvodem čehosi jiného: někdo by je mohl začít fotograficky zpodobovat, nikdo to ještě nedělal.
Taková dokumentace vnitřků velmi rozšířeného téhož ve všech sociálních skupinách i různých kulturách, ve stavu všednodenní autenticity bez předchozích inscenací a účelových nákupů, dokumentace jakožto vizualizace jednoho rozměru života by mohla mít docela zajímavé výsledky.

Ponechávám je však jiným, vlastních štrapácí souvisejících s nalezením mé vlastní krásné příští Smrti mám pro příští týdny dost.

Všechno, čím zde ilustruji jistou mozaikovitost nebo sekvencovitost, popřípadě sekvenčnost, jsou díla desetiletí stará, zažitá, a vlastně již neupotřebitelná, když dnešní témata a zpodobující tendence jsou již zcela jiné - ale na maloměstě, v němž se svůj srpnový zážitek snažím rozvinout, v takovémto prostředí jsou čímsi nečekaným, dokonce až nesrozumitelně objevným, a proto domorodcům zcela zbytečným.

Například následující dílo Keith Arnatta Vlastní pohřeb vzniklo již na začátku 70. let, tedy před více nežli 40 roky.


Zhruba ve stejné době seskládal kdosi jiný dohromady, vytvořil tedy instalaci čehosi, co připomíná ony obchodnické vzorníky, o nichž jsem se již párkrát zmiňoval.


Pak tady mám v tom mém vlastním dnešním vzorníku na ukázku cosi, co se podobou jinak blíží mému záměru, jenom uvedu, aniž bych sám mínil použít tuhle nabídku, jež vznikla Dave Brethauerovi na jakémsi typepad workshopu, napsáno po mém o čemsi, jehož odkazu na Wikipedii nerozumím pro nedostatek mé vlastní související manuální praxe.


Pro fajnšmekry si dovolím ukázku krabicovosti, tedy jiného kontextu kontextu původního, klasika abstraktního malířství, speciálněji neoplasticismu, Pieta Mondriana žijícího mezi roky 1872 až 1944, což i na malém městě máme málem půldruhého století.


Chatbot může znamenat:
Chatterbot , je štěbetat robot je druh konverzační činidla, počítačový program navržen tak, aby simuloval inteligentní konverzaci s jedním nebo více lidskými uživateli prostřednictvím sluchovými nebo textové metod.

S peprnou otázkou, zdali snad doposud jen bezděčně nedávám dohromady vizuálního chatbota, uvádím poslední mi související dnešní ukázku, podle křestního jména možná našeho emigranta, Pavla Buchlera s názvem Ampliony, poněvadž k mému potěšení i tahleta výstavní konstelace nevyjadřuje věcně nic navíc, nežli pojmenovává.


Takže mohu zase cosi dílčího uzavřít - třebaže mě opět nikam nedovedlo, z poskytnutých příkladů snad vyplynulo, že vizuální forma, elementární vzhlednost, entomologických krabic je již v konceptuální praxi zvládnuta roky.
Zbývá mi tedy zvládnout jejich obsah, a ten nikoli jen vizuální, nýbrž především informační, a ten navíc v co největších zkratkách, aby velikost dílčích vnitřních příspěvků byla plošně pak co nejvíce nejmenší.
Aby zůstala čitelná a co nejvíce se podobala rozměrům dojmu hmyzu.

To je ten základní úkol pro příští pokračování, obstarávat si setrvale takový materiál, třeba i inscenovat takové podmínky, aby mnou řízeně vznikal.

Ojojoj, kéž bych takový opravdu hutný úkol postupně plnil se stejnou snadností, jako se mi povedlo se včerejším večerním záměrem…




.

MEMENTO MORI 11.

10. ledna 2017 v 10:40




Včera mi to docela šlo, třebaže jsem dopředu nijak výrazně nepostoupil, ale kéž aspoň tak bylo každý další den, možná, že by se to moje téma mezi příštími čtenáři k nějaké teleoklinní spolupráci ujalo!!!



Následující už zde onehdy publikovanou fotografii upravila zdejší čtenářka, jen kdyby se naskýtalo takovýchto nadaných dělných zájmem na tomto světě víc!
Začal jsem proto včera večer obhánět vzkazy adresátky přímo v Luhačovicích, třeba se zájem kterési do jara ujme - na oné louce takové té imaginace, na níž budou moci motýli z vnitřků tří entomologických krabic přistávat.

Možná jsem již předtím kdesi napsal, ale obsah těch krabic musí být navenek tak lákavě divácky pestrý a vbízivý, a třebaže nejsem zastáncem umění jako vlísávající se líbivé vzhlednosti, měl by být už na pohled natolik interesující nebo neobvyklý, aby doposud jen pouze z povzdálí zevlující pasant by byl nucen se začít zajímat dotazy, vzal-li by krabici jen pouze zcela formálně či nenuceně do rukou.

Aniž si snad míním počínat jako performerka Milo Moiré tenkrát v Düsseldorfu, kdy se pod rameny opásala krabicí a skrze oponku v ní před kterýmsi obchodňákem dovolovala prackami komukoli nechat si sahat na ňadra.
Související video, cenzurované i ne, existuje na Youtube.


Též nemíním ve své krabici zřizovat jakési bizarní panoptikum s hadí ženou nebo dokonce prostor pro prezentaci například takovýchto živočichopisných rarit, a to nejenom proto, že například hned velryby v každém oceáně mívají takovýchto pomůcek všude možně po těle mnohem víc.


Byť bych i v případě této, tentokrát jen pouze modelingové, ukázky mohl poskytnout odkazy na související veřejně přístupná videa, a tedy ne žádné pornografické obskurity, v Luhačovicích z mé strany ani náznak čehosi takového, sice veřejně prospěšného, nehrozí, třebaže ona zmíněná performerka Milo Moiré je vzděláním kvalifikovaná psycholožka a koná tedy pouze cosi jako veřejné pokusy (k nimž se sice i já chystám), čímž tedy vytváří i umělecká díla konceptuální povahy.
Nic zvrhlého, ve smyslu odstrašující nacistické výstavy onoho Zvrhlého umění, se tady tedy nekoná.

Vnější vzhled obsahu mé expozice uvnitř motýlí krabice, prozatím tedy špendlíky napíchané vystřižené různobarevné potištěné papírky, by se měl spíše blížit podobě například této performance Bruce McLeana, poněvadž ta připomíná mnou kýžený vzhled zapomenutých již sbírek školních sbírek nebo dávných cesťáckých vzorníků.




.