INTERMEZZO – LETMÉ CITÁTY SOUVISEJÍCÍ S ETNOGRAFIÍ.

6. ledna 2017 v 10:35



Kdyby oni sem vstoupivší tady za sebou zanechávali, nebo posílali do zpráv na fejsbuku, nápady jako možné postupné metody, nebo dokonce výsledky svých vlastních hledání prostřednictvím známých, začal bych mít motýly do druhé krabice.

Takhle namísto motýlů mohu posloužit jen takovým drobným příběhem o moře, což není entomologicky totéž co noční motýl, nýbrž osoba, jež o nocích souží, jejíž předobraz je popsán již v biblickém Starém Zákonu.
Kdo by se takovými jednotlivinami zajímal, má příležitost, poněvadž zrovna čas bezestopých sněhů, jak jsem tímto obrazem končil minulý blog, je velmi příhodnou dobou, jak lze takovou obtížnou moru co nejúspěšněji odhalit.
Podezříváme kohosi takového, počkáme si, až vyjde, a zejména, nás předejde, a potom už jen dbáme, abychom s plným zaujetím zašlapovali vlastními otisky, jedním po druhém, střídavě, přesně tak, jak ona šla chvíli před námi.
Počítáme potichu tyto postupné páry nášlapů sledované, a pokud se ona otočí před stavem počtu deset, vše je jasné, jedná se o moru, kohosi strašná noční soužení.

Tenkrát před týdny, když jsem někdy na konci srpna zrovna dopsal první verzi původně šestistránkové povídky o mém nedávném luhačovickém setkání s možností zevní podoby čehosi jako archetypu Smrti, a rozhodl se nechat text celý měsíc uležet, připomenulo se mi tenkrát samo od sebe vyprávění o dědečkovi Janovi, který o zimách, poněvadž na gruntu jiné chlapské práce v těchto obdobích nebylo, vozil koňmi z arcibiskupských lesů nad Ostravicí klády na pilu v Pržně, což obnášelo tam a nazpátek každý den kromě nedělí málem třicet kilometrů zápřahu, z toho mnohem více nežli polovinu namáhavého trmácení ledovými koryty cest srázů po kopcích.

Koně jsme proto na gruntu mívali vždycky dobré, silné dva páry, bylo zvykem se o ně starat lépe nežli o lidi. Proto jejich dávná zděná maštal dodnes stojí na dvoře markovického gruntu málem už sto roků, zatímco třeba původní nízká dřevěnice krčící se od pradávna pod velikou lípou byla na začátku padesátých let ještě před měnou vybourána a nahrazena jednopatrovým vesnicky dobově výstavným stavením o třech bytových jednotkách, ve svém skutku čímsi jako orlojem.
Třemi škatulkami určenými pro hospodáře, jeho budoucího ženatého syna a ty dva rodově původnější, předchozího gazdu s gazděnou, dožívající životy již na výměnku, k němuž se zvenku vychází schody a po následujících pěti krocích verandou se vstupuje do prostoru rozměrné věčně šedivé chodby předsíně společné celému patrovému domu, ve které za večerů, pokud si nerozsvítíš, ve tmě občas můžeš narazit do čehosi, nebo dokonce kohosi, třebaže všichni v domě bydlící živí, což je snadno dokazatelné, jsou zrovna shromážděni v rozlehlé společné kuchyni.
Z této chodby odevždycky plné duchů se vchází do výměnku dveřmi napravo.

Ještě za časů staré dřevěnice, v níž bez jakýchkoli zbytných cavyků strašívalo odnepamětna, někdy na začátku první republiky měli staříček Jan, jak se u nás s povinnou úctou říkávalo, za sebou skoro čtyři roky odsloužené na haličské frontě, kde viděl ležet mrtvé skoro každý den, a před sebou vlastní rakev dva metry dvacet dlouhou, do níž dospěl po šestasedmdesáti rocích svého věku už jen s jedním okem někdy v roce dvaapadesátém, to mi nebylo ani osm, a nevybavuje se mi nic víc.
Staříček byl tedy asi o pár centimetrů vyšší nežli já, nevešel se bez sklonění hlavy do žádných tehdejších dveří, na rozdíl ode mne dneska to byl prostě chlap.
Vyjíždíval ještě za tmy, koně do leskla vyhřebelcované, tak ve tři, v půl čtvrté, aby byl v lese z formanů co nejprvnější, a nemusel zajíždět ledem mezi stromy a se dřinou vytahovat závějemi do svahu klády po jedné, smýkané koňmi přivázané na napjatém řetězu.
Dorazit pozdě znamenalo potom kmínky páčit a vzpírat je a nakládat rukama, ležící nepřístupněji napadané od pařezů a vzpříčené vzájemně mezi sebou skutálené opodál kamsi do rokle hlouběji od cesty.

Stalo se to na ostravických Hamrovicích nebo už na Starých Hamrech samotných, když jednoho rána odbočil z okresky na polňačku, odkudsi se ve tmě objevila jakási ženská v černém vlňáku přes hlavu, do zababuchaného obličeje, jak se říkávalo tehdy na Lašsku, stomlaše vidět nebylo. Její věk se proto uhádnout nedal, podle chůze nebo držení těla ji neznal.
Neřekla nic, nepozdravila, nasedla na fošnu vyčnívající nazpátek na konci vozu bez postranic, staříček Jan taky nepromluvil.
Jen ty dva silné koně piplané u nás na gruntě naráz přestaly táhnout, jako kdyby kdo do vozu naložil ze msty těžké závaží.
Jeli tak nějakou dobu bez řečí, pomalu, táhli se ztěžka do zasněžených kopců a staříček měl strach, že se mu námahou z té váhy neviděného nákladu zchvátí a zpotí koně a on je bude muset v lese otírat houněmi, aby nedostaly zápal plic.
Jelo se, nemluvili, netelefonovali, u kterési chalupy potom ještě za tmy ženská seskočila, neřekla zas nic a vzápětí jí nebylo.
Z koní všechna námaha naráz odpadla.
Staříček naložil v lese dlouhé kuláče a dovezl je po příštích třinácti kilometrech do Pržna.

Nazítří potom, když už za světla vyjížděl s novým nákladem z lesa, tak mu kterýsi z místních řekl, že zrovna v tamtom baráku, co u něj ta neznámá ženská sesedla, v obvyklou hodinu mezi vlkem a psem, kdosi včera brzo ráno umřel.
Staříček Jan byl celý zbylý život přesvědčen, a já už od kluka s ním, že tenkrát v zimě před svítáním dovezl na Hamry Smrt.

Výsledkem mých vlastních sběrů je obrázek nalezený na internetu, cosi jako důkaz, že i kdosi jiný už měl podobné vnuknutí jaké já tenkrát loni v srpnu v Luhačovicích, přesně takto pocitově dvojitě naráz jsem ji viděl, když mě ve vzdálenosti zhruba 3 metrů míjela.
S jediným rozdílem však, neboť podoba té mé nebyla černovlasá…




.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama