INTERMEZZO – TÉMA JE POZNANÁ NUTNOST.

25. ledna 2017 v 10:35



Co jsem věděl tenkrát tu srpnovou středu po tom, co jsme se minuli?

Zhruba věk, přibližnou výšku, odstín a délku letních červených šatů, letmý náznak obličeje, vnější energetický potenciál hereček nebo modelek (aniž vím, odkud se jim cosi takového bere), divnou podobu zubů, jimiž se mi připomínala, nebo dokonce vnutila, nápověď dojmu podoby mé možné budoucí krásné Smrti.
A zejména, a především, celá ta situace se mi udála v dojmu se vším místně vizuálním se mísícího řídce šedého mraku, z něhož zřetelně proti vnějšímu světlu vystupoval tvar culíku sčesaného ze světlých vlasů.
Jako případné vodítko k nalézání jsem měl jen jej.

Nevím už, jak jsem v celém pátrání postupoval, a nikdy už se asi ani nedozvím, byť jsem si vedl o takovém všem průběžně jako deníček psané blogy, nebudu už je asi nikdy číst.
Postupoval jsem takto, ale stejnou metodou jsem mohl postupovat od jiného začátku i jinak: hledat v internetových fotografiích (z) Luhačovic všechny na napsané zadání cůpek; nebo culík.

Třeba tak.


Včera večer jsem si tento způsob vyzkoušel, své druhu rozpomínání, onu anagnorizi, ano, dovedl mě opět k témuž obličeji, jak jej znám velmi přibližně podobný tomu původnímu, do něhož, nebo jeho rekonstrukce, jsem se zřejmě postupně zamiloval. A vůbec mě tahle kolize nediví, neboť jsem velmi naléhavě upřímně ctitelem oné zásady, že dramaturgové mají být zamilovaní do svých hereček.
Já mám teda k takovému účelu avatarku, nebo jak to nazvat…


Přes tuhletu fotografii, třebaže nesouvisí, bych se býval byl dostal.
Pokud je tedy správně stanoven cíl, pak každá důsledně načatá cesta nás k němu zřejmě dovede.

Dneska vím, na rozdíl od stavu nápovědi fotografie samé, jaká měla má dotyčná při reklamním fotografování náušnice, když připomínají se mi nejméně troje, klidně bych zaměnil, dokonce že jiné opálení zad, vždyť i cůpek sám, jako tvar, se mi příliš nepřipomínal, a klidně bych proto pátral i po způsobu stažení vlasů té osoby napravo, masérky.
Obě jsou světlovlasé, za kterýchsi ještě jiných konstelací, možná, že bych kterousi z nich hledal, vyptával se po nich - obdobně, jak jsem činil po jiné…

Je to divné, jak mě cosi divně tak naprosto samozřejmě pudilo, při bilancování posuzováno, k napohled tak samozřejmě snadno dosažitelnému výsledku.
Ale jsem si jist, že jinému by se tak snadná cesta sama od sebe nenaskytla.
Přičemž se mi vybavují ony antiteroristické programy, které mezi miliardami internetových fotografií umějí identifikovat jen onu jednu určitou hledanou tvář, přičemž nezáleží, v jakém prostředí ji naleznou.
Zdá se tedy, že jsem, mezi těmi vůči mně milionovými možnostmi, postupoval jako čímsi hodně podvědomým naprogramovaný robot.


V prostředí bez pomocí jiných, v nezájmu, obklopen jejich nerozvíjející hloupostí, jsem k témuž cíli mohl postoupit i jinak, jako by nebylo jiného vyhnutí, než dospět, třeba od této opět světlovlasé poněkud bizarní lázeňské fotografie: náušnice, jejich tvar, jsem si od prvního setkání nepamatoval - ale podobou obličeje bych tuhletu možnost vyloučil.
Ale zvědavost by mne zase, opět stejně neúprosně, dovedla, poněvadž jen o pár obrázků dál…

Je tu jakási podivná předurčenost, trvající, když se takto ohlédnu, trvající od první chvíle setkání, související s nějakým podobně vnuknutým úkolem, nebo čím, abych si zarýmoval, nekončím - třebaže odtud již odcházím, budu pokračovat kdesi jinde, ve výsledku film z toho musí být.

První fotografii na takovéto pokračování už mám od včera, třeba se nějak chytnu i zde:



Takže mám načato.

END.



.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama